reklama
 
 

Svět vlastní korporace a my jsme otroky jejich pletich

6. 11. 2009 8:00
Praha uvidí Lydii Lunch, ikonu newyorské avatngardy

Praha - Do Prahy v neděli zavítá impozantní postava hudebního undergroundu - americká umělkyně Lydia Lunch. Padesátiletá zpěvačka, performerka, spisovatelka, herečka, autorka pásem mluveného slova, fotografka, jedna z ikon avantgardní newyorské „no wave" scény 70. let (profil si můžete přečíst zde).

V Divadle Archa představí svůj aktuální projekt Lydia Lunch´s Big Sexy Noise, ve kterém jí společnost dělají členové britských Gallon Drunk. 

V první řadě gratuluju k  letošnímu jubileu a k vynikající desce, kterou jste ho oslavila. Ostatně spolupráce s Gallon Drunk byla váš nápad?

Já vlastně hraju s Terry Edwardsem, Ianem Whitem nebo Jamesem Johnstonem v nejrůznějších seskupeních - zvlášť nebo dohromady - posledních deset let. Původně jsem oslovila Terryho a Iana už před víc než dekádou, abychom zpracovali můj spíš psychoambientní materiál. Pak jsme udělali i nějaké jazzovější, noirové věci. Pak zase multimediální psychoambient. A nakonec Ian řekl, že je pro změnu čas na hardrock. A já jsem souhlasila. Byl čas to pořádně rozhoupat.

Takže ten jazzem načichlý noir, za který jste sklízela ocenění kritiky, už vás nebaví?
Ale jistě. Jen vždycky přijde čas na změnu. Za bushovského režimu jsem taky dělala silně politické multimediální show s projekcemi, šla jsem intenzivně tímhle směrem. Přišel čas si trochu ulevit od napětí.

Když jste zmínila Bushe, jak jsou na tom podle vás Spojené státy dneska?
To poškození je tak rozsáhlé, že nevím, jestli se ta země z toho vůbec dostane do konce mého života. Je to tragédie. Je tragické, že tahle imperialistická korpokracie kontaminuje celou planetu, a to v mnoha ohledech. Nechci se tu pouštět do politických tirád, protože tím jsem strávila polovinu života...

Myslím, že jako člověk je Bush docela slušný. Nicméně je to loutka. Vidíme to na debatě o zdravotnictví. Svět vlastní korporace a my jsme jenom otroky jejich pletich. Naštěstí já jako umělkyně jsem mimo jejich sféru. Ale je to děs. Je to jako za feudalismu, ve středověku.

Bylo mi osm, když v Americe na konci šedesátých let vypukly rasové nepokoje. Nevím, jestli něco vyřešily, ale mě inspirovaly, protože lidi měli energii vyjít do ulic a říct: „Dost! Já už tohle nesnesu!" Jako malé děcko mě to opravdu silně ovlivnilo. Ostatně jsou to vždycky ti nejvíc nábožní nebo militarističtí fanatici, kdo nejvíc vyvádí. Každopádně: TIME TO ROCK!  (smích)

Co je největší problém, který komplikuje životy lidí v USA víc, než je nutné?
Ve Spojených státech teď už pět let nežiju. Když se Bush chystal ukrást druhé volby, radši jsem se evakuovala do Barcelony, což je zajímavé, protože Španělsko se čerstvě, před nějakými třiceti lety, dostalo z područí fašismu.

Cítím, že Amerika je vojensko-průmyslový komplex, vězeňsko-průmyslový komplex. Lidi jsou plní strachu. Je to kultura, která stvořila pokryteckou lež, že člověk může (a měl by) mít všechno, co chce, a žít na úvěr. Stvořila chamtivost v lidech. To, co se děje teď, by se stejně stalo. Utrácení přes míru...
Jakoby prodávali domy lidem, o kterých věděli, že si je nemůžou dovolit, jen proto, aby je pak mohli ukrást zpátky. Amerika je nejlepší lhář na světě. Podle špatné vládní statistiky žije 42 milionů lidí v chudobě. Jen si představte, kolik jich je ve skutečnosti. Je to tragédie.

Jsou tam skvělí lidi. Skvělá hudba, příroda. Pochází odtud spousta dobrých věcí, ale hlavně v posledních dvaceti letech Amerika způsobila hodně globálních škod. Nevím, co k tomu mám říct. Nevím, jaké je řešení. Zahodit to a začít znova?

Neřekla byste, že ve srovnání s hudbou před pár dekádami je dnešní takzvaná „nezávislá" scéna hodně znivelizovaná? Všechno zní v podstatě podobně a je těžší a těžší najít opravdu výjimečný hlas...
To bys měl vědět spíš ty, když pracuješ v rádiu. Ale jasně. Prostě musíš hledat hloub. Můžu vyjmenovat deset kapel, které jsou opravdu zajímavé. Carla Bozulich a Evangelista, The Script Burmese ze San Franciska, TV Ghost - mladá kapela z Indiany, a další a další. Myslím, že je spousta jedinečných hlasů.

Bizarní je, že k čím víc informacím máš přístup, tím těžší je najít něco, co tě skutečně osloví. Když jsem byla teenager, slídila jsem, hledala jsem a nalézala ty divné věci, které jsem potřebovala, aby mě inspirovaly a pomohly mi jít dál. Nevím, jestli je to dneska jednodušší, nebo těžší - teď, když je všechno komodifikované a homogenizované. Nevím.

Viděl jsem vaše fotky kutnohorské kostnice. Kdy jste tam byla?
To muselo být, když jsem naposledy navštívila Prahu, asi před deseti lety. Fotím od roku 1990, kdy jsem se přestěhovala do New Orleans. Soustředím se buď na portréty, nebo na opuštěná místa, děsivá místa, rurální scénáře rozkladu... A loni mi konečně vyšla kniha fotografií, čtyři sta stran fotek různých stylů. Používám je teď jako projekce. Ne s Big Sexy Noise, ale k psychoambientnímu materiálu.

Takže všechen ten katalog z desítek let focení teď využívám naživo. Je to skvělé. Je to další element, pomocí kterého tvořím svůj vesmír. Kterým vysvětluju, kdo jsem - těm, kteří potřebují, aby něčí hlas rozumu nebo nerozumu zařval z téhle podělané pustiny. Pardon, můžu říct podělané? (smích)

Pár měsíců po vás dorazí do Prahy se svou mluvenou show i Henry Rollins. Jak se vám s ním spolupracovalo? Jeho stylizace je taky svým způsobem radikální, ale výrazně maskulinní...
Já jsem zase velmi maskulinní žena, takže tohle máme společné. On byl schopen pomocí humoru najít větší publikum pro mluvené slovo. Já se v mluveném slově soustředím spíš na tragédii, ačkoli v soukromém životě můžu být třeba neodolatelná komička.

Myslím, že komiků je spousta, nemusím být dalším z nich. Nehodí se mi to do vystoupení. Myslím, že nemáme dost tragiků, nebo stand-up tragédií, až téměř v řeckém smyslu. Ale bylo skvělé mít s ním turné mluveného slova. Tehdy byl ještě o něco intenzivnější než dneska. Je pořád dost silný. A různorodý. Jsem ráda, že existuje.

Před pár týdny jsem v San Francisku viděla Jello Biafru a bylo to super. To je další osoba, kterou velice respektuju. Když vidíš jeho vystoupení, je to jako vysokoškolský kurz. Do tří hodin zkondenzuje to, co by ti trvalo pět let jen vůbec přečíst.  

Pořád jsou lidi, kteří jdou do první linie. Říkají pravdu, jak ji oni vidí. Vyjadřují sami sebe. To je fantastické. Nepřestávejte!

Ve světě umění už jste vyzkoušela opravdu ledacos. Je obor, který vás láká, protože jste ho ještě neokusila?
Myslíš kromě hraní na tubu? Ještě jsem se nedotkla malování. Možná proto, že mu vůbec nerozumím. Sedm let jsem s malířem žila, tvořil černobílé realistické věci. Naprosto mě omračovalo, jak mezi tvým mozkem a rukou vznikne něco, co vypadá jako fotka. Nechápu to.

A nechci se do toho pouštět. Možná, až budu o hodně starší a budí žít někde na hoře nebo v poušti a jediné, co se tam bude dát dělat, je kreslit kameny a krví... Možná. Nerozumím tomu jazyku. Všechno ostatní je pro mě snadné. Psaní, hudba, koncepty. Ale tohle nechápu. Takže možná, možná, možná jednou malování, ale určitě ne zítra. (smích)

autor: Robert Candra, Radio Wave | 6. 11. 2009 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama