Chtěl jsem být Bob Dylan, říká Sune Rose z The Raveonettes

Andrea Šafářová
Aktualizováno 20. 1. 2015 21:03
O uměleckých začátcích s graffiti i pevném vztahu k Bobu Dylanovi. Rozhovor se zpěvákem a kytaristou Sunem Rosem Wagnerem z noisepopové kapely The Raveonettes, která v pátek zahraje v MeetFactory.
The Raveonettes - baskytaristka a zpěvačka Sharin Foo a zpěvák a kytarista Sune Rose Wagner.
The Raveonettes - baskytaristka a zpěvačka Sharin Foo a zpěvák a kytarista Sune Rose Wagner. | Foto: The Raveonettes

Rozhovor - Z Kodaně přes New York až do Los Angeles. Že Sune Rose Wagner, textař, kytarista a zpěvák dánského kytarového dua The Raveonettes, nebude rodinný typ, se ukázalo už po střední, když za sebou nechal maloměsto i nepříliš nadšené rodiče – a tvrdohlavě se vydal za svým snem.

Kodaň jakožto kulturní centrum rodného Dánska však s odstupem zůstala pouhou startovací čárou profesionální hudební kariéry. Citlivého milovníka hip-hopu s havraními vlasy a útlou blondýnku Sharin Foo s typicky zavěšenou baskytarou na krku dnes zná díky snivě rozostřeným kytarám celý svět.

The Raveonettes.
The Raveonettes. | Foto: The Raveonettes

„Pokaždé se nemůžu dočkat, až se ráno proudím a začnu pracovat. To je můj život. Strašně si to užívám a jsem z toho super k**** nadšený!“ tryská vzrušení (i přes Skype) z Wagnerova zamlženého hlasu, čímž současně nabízí odpověď na otázku ohledně tajemství úspěchu. Z jeho katalyzátorů však kromě vášně nelze opomenout rovinu uměleckého růstu zrcadlící se v sérii dosud sedmi vydaných studiových alb kapely The Raveonettes.

A právě loňské Pe'ahi, zaznamenávající smrt Wagnerova otce na Štědrý den nebo nevěru a obohacující rejstřík osvědčených zvuků o harfy či chorály, se v pátek (23. ledna) rozezní v celé své hloubce smíchovským klubem MeetFactory.

Aktuálně.cz: Album Pe'ahi zachycuje těžké události – smrt otce, nevěru i váš pobyt na Havaji před šesti lety, kde jste se při surfování málem utopil. Jak se při skládání „snesly“ protikladné vlivy depresivních motivů a horkých havajských pláží?
Sune Rose Wagner: Spousta lidí čeká, že léto musí být za každou cenu báječné, jenže tahle sezona není nutně jen o štěstí a optimismu. Jedna z mých oblíbených hymen tohoto ročního období je Cruel Summer od Bananarama z roku 1983, a to je skvělý příklad mizerného léta – je horko, nechceš se s nikým vidět, všechno, o čem jsi snil, se nesplnilo. Mám rád části tohoto období, ale je příliš dlouhé… Žiju v LA, takže v podstatě ho máme celý rok. Chybí mi roční období, postrádám déšť, zimu, podzim, listy padající ze stromů…

Podívejte se na video k písni Endless Sleeper z posledního alba The Raveonettes Pe'ahi. | Video:

A.cz: Se Sharin jste se po smrti otce uchýlil na místo, kde jste se ve vlnách Pacifiku jako surfař před šesti lety málem utopil. Tento zážitek reflektuje úvodní píseň Pe'ahi Endless Sleeper. Psal jste ji s čistou hlavou, nebo jste se musel popasovat s doznívajícím traumatem?
Nebylo snadné o tom psát hned potom, co se to stalo, dokonce ani několik let poté. Ale teď už to bylo v pohodě. Navíc mi přišlo skvělé, že album bude otevřenější, příběhovější a bude v něm napětí.

A.cz: Kolik času potřebujete na rekonvalescenci z krizových situací? Na Pe'ahi je jich v textech obsažená celá řada. Máte potřebu se z nich vypsat v době, kdy jejich následky ještě doznívají, nebo potřebujete odstup?
Jak kdy. Píšu velmi osobní skladby, protože je to pro mě jednoduché. A možná obsahují až moc niterné významy, kterým jiní lidé pravděpodobně nerozumí. Někdy si přeju umět psát univerzálnější songy srozumitelné pro všechny, ale nejde mi to.

The Raveonettes.
The Raveonettes. | Foto: The Raveonettes

A.cz: Takže politická témata jsou pro The Raveonettes tabu?
Ne, to skutečně není pro mě. Nebo… spíš by mi nevadilo o něčem takovém napsat, ale prostě to nepasuje k naší muzice. K určité hudbě se hodí určitý text, záleží na nástrojích, beatech a podobně a styl naší hudby mě vážně neinspiruje k politickým textům.

A.cz: Skladba Wake Me Up je o nevěře a jako jedinou na nejnovějším albu ji zpívá Sharin. Dokážete si představit, že by nazpívala větší část alba? Že by vaše osobní zážitky zněly z cizích úst?
Budeš překvapená, co ve skutečnosti zpívám já namísto toho, co si myslíš, že zpívá Sharin. Většinu lidí to mate, protože naše hlasy jsou velmi podobné. V tomhle konkrétním songu zpíváme oba.

A.cz: Upřímně jste mě teď trochu šokoval… Zůstaňme tedy u té části otázky, zda byste si dokázal představit, že by někdo jiný zpíval o vašich intimních zážitcích.
Jo, jasně. Souvisí to s tou příběhovou rovinou našich textů, o které jsem už mluvil. V případě Endless Sleeper jsem vyprávěl Sharin zážitek při surfování, takže ho pak zase mohla říct svojí mámě, sestře, komukoliv. Takže i posluchačům. Takhle to funguje.

Podívejte se na video k písni Killer In The Streets od The Raveonettes. | Video:

A.cz: Skládalo se vám album Pe'ahi lépe, než kdyby mu předcházelo pozitivnější období?
Nikdy jsem nepsal o šťastných periodách, protože mě to v rámci The Raveonettes neinspiruje. Ale produkuju spoustu materiálu mimo kapelu – píšu pro další lidi, pro filmy a podobně.

A.cz: Skladby na zatím posledním albu na mě působí jako mikrofilmy – zvuky tu nahrazují úvod, zápletku, rozuzlení. Třeba Summer Ends vyeskaluje v dramatickou obranu proti dědičnosti otcova „nesvatého“ charakteru prostřednictvím chaotického vokálu, kytarový riff v Killer in the Streets zase může vyjadřovat sex-appeal vytoužené dívky a výstražně zvonivý sample její mazanost. Vidíte za každou skladbou příběh?
Jo, pro mě je hudba o vyprávění příběhů a dobrých melodických linkách. A to je to, co vzejde jako první – všechno ostatní jsou příkrasy: jak „oblékneš“ song, jak použiješ zkreslené kytary a který beat zvolíš. Vždycky si musíš dávat pozor, když mluvíš o vlastních skladbách, protože lidé mají velkou, ale hodně rozdílnou představivost. Přečetl jsem spoustu scénářů dřív, než jsem viděl filmy, takže jsem si v představách vytvořil svůj vlastní film. S písněmi je to stejné – každý by ji měl prožít po svém. A je to dobře – v tom je schovaná krása písně.

Foto: Your Music Radar

A.cz: Pe'ahi je daleko hymničtější než všechna předchozí alba. Žádala si závažnější témata i dramatičtější zvukovou výpravu?
Každou desku se vědomě snažíme udělat jinak. Pe'ahi bych srovnal s naším předchozím, poměrně odlišným albem Observator, které jsme udělali rychle, neplánovaně, pamatuju si, že jsem se s ním nechtěl moc otravovat a prostě se pohnout dál. Tentokrát jsem se rozhodl strávit na tvorbě hodně času a – co je nesmírně důležité – ten čas jsem na to měl. Tři nebo čtyři měsíce jsem tak mohl zůstat doma a tvořit.

A.cz: Je pro vás umělecký posun nezbytný?
Je velmi jednoduché se opakovat, ale není v tom žádná výzva. Jako písničkář to nechceš – toužíš pořád něčemu čelit. A kromě toho je to zábava! Když jako dítě začínáš hrát na bicí nebo na kytaru, píšeš v patnácti svůj první song, děláš to, protože tě to prostě baví. Na to by se nemělo zapomínat.

Pokaždé se nemůžu dočkat, až se ráno proudím a začnu pracovat. To je můj život. Strašně si to užívám a jsem z toho super k**** nadšený! Skáču kolem dokola, volám svým kamarádům a říkám „poslouchej tohle, to je sakra tak skvělý!“

Nesmí to být boj – znám lidi, kteří si píšou blog, sedí před počítačem pět let a je to mizérie, protože jim nejde nic moc napsat. Kdybych byl na jejich místě, vykašlal bych se na to, nedělal bych hudbu, ale něco jiného.

Podívejte se na koncert The Raveonettes z turné k aktuálnímu albu Pe´ahi. | Video:

A.cz: Takže na hudbě nevidíte absolutně nic negativního?
Upřímně, nemám radost z koncertování, protože rád něco nového vytvářím – píšu songy, experimentuju s hudbou a podobně. Vím, jak je skvělé vyjít ven, obšťastnit lidi a sledovat, jak reagují. Miluju hraní na pódiu, jen nemám rád to cestování – ta desetihodinová sezení v dodávce a přelétávání mezi časovými pásmy. To mě strašně nudí.

A.cz: Četla jsem, že nesnesete stagnaci co do bydlení, máte potřebu neustálé změny. Tohle se k tomu nedá počítat?
Rád žiju v různých městech, protože mě to jako písničkáře inspiruje. Pobýval jsem jedenáct let v New Yorku a před dvěma lety se přestěhoval do Los Angeles. A pravděpodobně tu ještě několik let zůstanu, líbí se mi tu – je tu spousta kreativních lidí, kousek odsud je pláž, kterou miluju. Co bude dál, se teprve uvidí. Možná se přestěhuju do Londýna…

The Raveonettes.
The Raveonettes. | Foto: The Raveonettes

A.cz: Ještě k těm kreativním posunům – snažíte se o změnu zvuku i obměnou nástrojového vybavení?
Některé věci budeš vždycky používat, protože to je tvoje značka – v našem případě kytarový zvuk. Ale rád zkoumám a zkouším nejrůznější věci, experimentuju se spoustou zvuků.

A.cz: Hrajete s oblibou na bicí, vaší přízni k hip-hopu se tedy nelze divit. Zahráváte si s myšlenkou, že by se nějaké z příštích alb The Raveonettes dotýkalo tohoto žánru?
No, neděláme hip-hopovou hudbu, ale ze všech našich alb uslyšíš samply a beaty – nikdy jsme na žádné z desek nepoužili živou bicí soupravu. V tomhle se tedy projevuje vliv jmenovaného žánru. A tenhle koncept se nikdy nezmění – miluju tenhle zvuk, zbožňuju hip-hop.

A.cz: Dozvěděla jsem se, že oba se Sharin „milujete film víc než hudbu“ a že čerpáte inspiraci i z fotografie. Vizuální umění v podobě projekcí a pódiové výzdoby ale nezařazujete do koncertní části. Proč?
Upřímně jediným důvodem je to, že si je nemůžeme dovolit. Jsou příliš drahé.

Podívejte se na živé provedení písně Dead Sound. | Video:

A.cz: Kde se vzaly tyto sklony k umění? Lze je vypátrat v rodokmenu?
V mém určitě ne. Nepocházím z umělecké, a už vůbec ne hudebnické rodiny. Vlastně je to úplně naopak – můj otec byl velmi přísný byznysmen a matka sekretářka ve škole. Musel jsem objevit všechno sám. Sharin vyrůstala v takové hippie rodině, její otec hrál v kapele.

Když mi bylo pět, dostal jsem bicí soupravu, na kterou mě naučila hrát sestřenice. Moje dobrodružství s uměním zřejmě začalo s graffiti, které v osmdesátých letech zažívalo rozkvět, a já se mu věnoval skoro deset let. Přes ně jsem poznal hodně lidí - Keitha Haringa, Baquiata a vůbec všechny ostatní, co se vyrojili na newyorské scéně.

A.cz: Měla vaše rodina pochopení pro hudební povolání?
Ze začátku ne. Když mi bylo asi osmnáct, přestěhoval jsem se kvůli muzice do Kodaně. Bylo to velmi daleko od malého města v Dánsku, kde jsem vyrůstal – žil jsem v totálně odlišném prostředí. Za rok jsem pak poprvé natáčel s kapelou.

The Raveonettes.
The Raveonettes. | Foto: The Raveonettes

A.cz: Ve dvanácti jste si usmyslel, že se stanete písničkářem poté, co jste slyšel Boba Dylana. Šel jste si tvrdě za svým snem, nebo to, že vás posluchači znají celosvětově, berete spíš jako souhru okolností a náhod?
Dylan mě na sto procent ovlivnil jako písničkáře, poslouchal jsem ho pořád. Odmítal jsem rockovou kapelu, chtěl jsem hrát jako on jen s kytarou. Tehdejší hudba se ale velmi lišila a já si uvědomil, že by to bylo neskutečné těžké.

Přesto když jsme založili The Raveonettes, tušil jsem, že je v našem zvuku něco speciálního. A vždycky jsem měl hodně snů, ambicí a tužeb, stejně tak Sharin v době, kdy jsme se potkali. Shodli jsme se, že tohle je to, co chceme dělat.

Takže ne, v tomhle smyslu mě nepřekvapuje, že se věci děly tak, jak se děly, protože jsme do toho vložili nesmírné úsilí a šli si za tím na sto procent. Nic by mě neodradilo od toho, stát s muzikantem.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Lyžařka Smutná skončila v dálkovém běhu v Itálii pátá

Lyžařka Kateřina Smutná doběhla pátá v závodu seriálu Ski Classics La Venosta na 34 kilometrů. Na vítěznou Norku Astrid Slindovou ztratila česká reprezentantka čtyři a půl minuty, za třetím místem zaostala o 19 sekund. Mužský závod v Itálii vyhrál Rus Jermil Vokujev, Jan Šrail obsadil 28. místo

Už v prvním stoupání nastoupila Slindová, která si na vrchařskou prémii na 11. kilometru přivezla náskok 20 sekund. V cíli měla k dobru více než tři minuty před Švédkou Brittou Norgrenovou. Boj o třetí místo ovládla další Norka Kari Gjeitnesová.

"Během závodu jsem se necítila úplně špatně, i když trať byla dost náročná. V posledních stovkách metrů mi ale totálně odešly nohy. Cítila jsem to už včera na tréninku, když jsem jela něco rychlejšího. Myslím, že v tom sehrála roli ta vysoká nadmořská výška," uvedla v tiskové zprávě eD system Bauer Teamu Smutná, která na začátku prosince doběhla v prologu v Livignu druhá.

Seriál Ski Classics bude pokračovat po Novém roce, 11. ledna se v Rakousku pojede Kaiser Maximilian Lauf.

Zdroj: ČTK
Další zprávy