reklama
 
 

Hudba z doby, kdy byla Británie hrdá. Teď se rockeři Suede změnili k nepoznání

2. 11. 2018 13:58
Britská kapela Suede čtvrtstoletí po debutu překopala základy, na nichž stála. Na jejím novém albu The Blue Hour není ani stopa po podzemních klubech, drogách či stroboskopech.

Do euforické Británie poloviny devadesátých let, kde měl převahu žánr britpop, jako by ani nepatřili. Tehdy byli Oasis velkohubými hrdiny dělnické třídy, kteří milují poctivé hospodské halekání, Blur rozvernými metropolitními intelektuály a Pulp něčím jako cynickými staršími sourozenci se smyslem pro erotické dvojsmysly. Ale Suede?

Kapela v čele s Brettem Andersonem daleko výrazněji navazovala na glam rock 70. let a Davida Bowieho. Byla nablýskaná, plná temných sexuálních vášní, teatrální rozervanosti a rozpálených kytarových riffů. Na prvních deskách to fungovalo. Jak se ale skupina čtvrtstoletí po vydání debutu vyrovnává se stárnutím? Podle aktuálního alba The Blue Hour výborně. A hlavně originálně.

Hudba pro dobu, která oslavovala Británii

"Přivítejte už teď legendární Suede!" vykřikl roku 1993 moderátor při udílení cen Brit Awards. Byla to prorocká slova. Londýnská kapela měla sice tehdy na kontě jedinou desku, i ta ale dokonale znervóznila posluchače očekávající neškodný rock’n’roll. Už rok předtím o nich časopis Melody Maker psal jako o "nejlepší nové britské sestavě". Albem s dvojicí líbajících se mladíků na obalu dostatečně rozčeřili hladinu - a svým vystoupením na předávání prestižních ocenění jako by do ní hodili malý ruční granát. Zpočátku nejistý frontman Brett Anderson přichází na pódium jako náměsíčník, který se právě probudil na autobusové zastávce. S prvním kytarovým riffem písně Animal Nitrate se ale mění. Androgynní zpěvák s mikádem, oblečený v dámské akrylové blůze, se ještě před prvním zazpívaným veršem obrací k publiku zády a bičuje se mikrofonem po zadku.

Suede z pódia odcházejí okamžitě po posledním tónu, kytary odhozené na zem ještě vazbí. Diváci tleskají vlažně. A jejich obličeje mluví jasně: co to mělo znamenat?

Toto vystoupení ale nebylo určené byznysmenům z hudebního průmyslu. Cílovka neseděla v pohodlných křeslech v sále, nýbrž ladila Brit Awards na malých televizích v pokojíčcích po celé Británii.

V něčem to bylo podobné účinkování Davida Bowieho v televizním pořadu Top Of The Pops roku 1972. Jeho provedení písně Starman před kamerami mnozí fanoušci i po letech označovali za klíčový zážitek, srovnatelný s prvním pochodem za práva homosexuálů Pride In London, který se v anglické metropoli uskutečnil téhož roku.

Tisíce mladých potřebovaly dostat znamení, potvrzení, že na světě mají místo, i když jsou divní, nenormální a nezapadají. David Bowie, oblečený v pestrobarevném kosmickém kostýmu a objímající svého kytaristu, jim ten signál dal. A kapela Suede roku 1993 udělala něco podobného pro novou generaci, uvězněnou v konzervativním světě. Zpěvák Brett Anderson byl jejich člověk, zvlášť poté, co slavným výrokem potvrdil svoji dvojznačnou sexualitu: "Považuji se za bisexuála bez homosexuální zkušenosti."

Vystoupení Suede se skladbou Animal Nitrate na cenách Brit Awards bylo přelomové. | Video: Brit Awards

Na Suede ale nečekali jen britští teenageři zmatení vlastním tělem. Kapela přišla vhod i hudebním novinářům, kterým se nepodařilo zaplnit volné místo vzniklé rozpadem The Smiths v roce 1987. Suede tuto roli splnili. "Recenze byly květnaté, poetické, poblázněné," přibližuje tehdejší náladu v knize Yeah Yeah Yeah britský novinář William Leith z deníku The Independent. "Byla z nich cítit skoro lascivní rozkoš novinářů hladových po něčem, k čemu by mohli upnout naděje."

Kapelu miloval i letos v lednu zesnulý Mark E. Smith z postpunkových The Fall. A ten byl proslulý tím, že nemiloval nic.

Velká Británie se v očekávání nástupu nového labouristického premiéra Tonyho Blaira proměnila v "Cool Britannii".

Na straně Suede stála také historie. Velká Británie se v očekávání nástupu nového labouristického premiéra Tonyho Blaira proměnila v "Cool Britannii", zemi výtvarného umělce Damiena Hirsta, módního návrháře Alexandera McQueena, režiséra Dannyho Boyla nebo spisovatele Irvina Welshe. Suede tu změnu vycítili. "Každá velká britská skupina nějakým způsobem oslavovala Británii," vysvětloval roku 1992 zpěvák Brett Anderson časopisu NME. "New York mě ani trochu nepřitahuje. Všechny ulice jsou tam jako narýsované. To přece vysvětluje vše, ne?"

Publikum na to slyšelo a v době největší horečky žánru grunge - po vydání průlomového alba Nirvany nazvaného Nevermind - dostalo hned třetí singl Suede do první desítky singlové hitparády. Jejich debut se pak stal nejrychleji prodávanou prvotinou dekády.

Překopat základy

Britpop ale představoval hudební vlnu postavenou na odmítání nových vlivů, snahu vrátit se do swingujícího Londýna šedesátých let. Nemohlo to vydržet dlouho. Oasis po vydání dvojice masivně prodávaných desek pohltilo vlastní ego stimulované kokainem, Blur se začali obracet k americkému zvuku a nakonec nazpívali gospel.

Ani Suede na tom nebyli nejlépe - na skvělou druhou desku Dog Man Star sice navázali komerčně úspěšnou dvojicí nahrávek Coming Up z roku 1996 a o tři roky mladším Head Music, příklon k nepříliš originálnímu elektronickému soundu a hlavně závislost zpěváka Andersona na cracku však kapelu postupně naváděly nad propast.

Suede se roku 2013 vraceli v nezáviděníhodné pozici.

Do ní nakonec Suede spadli roku 2003, kdy se rozešli. O deset let později se vraceli v nezáviděníhodné pozici: byli natolik svázáni s 90. lety, že na jejich novou inkarnaci nikdo nebyl příliš zvědavý. Překvapivě se jim ale docela dařilo. "Suede si rozhodně zaslouží uznání," napsal roku 2013 magazín DIY a označil je za jednu z mála obnovených kapel, která riskuje reputaci a dál natáčí.

Dvojice nahrávek Bloodsports (2013) a Night Thoughts (2016) ukázala skupinu v decentní podobě, neprovokující, nijak nevybočující, avšak elegantně temnou a přitažlivou. Teprve finále zamyšlené trilogie, letošní deska nazvaná The Blue Hour, je ale opravdu odvážná. Skupina se čtvrtstoletí po vydání úspěšného debutu odhodlala překopat základy, na nichž po celou dobu stála.

Stačí se podívat na obal nového alba: dítě, zachumlané v zimní bundě, sedí uprostřed harampádí nakupeného na zahradě obehnané plotem s ostnatým drátem. Na obloze dopravní letadlo. A scénu zahaluje namodralé světlo, k němuž odkazuje název nahrávky The Blue Hour.

Klip k singlu Life Is Golden vznikal v opuštěné ukrajinské Pripjati poblíž jaderné elektrárny Černobyl. | Video: Rhino Records

Modrá hodinka je prchavé mezidobí mezi dnem a nocí, kdy se země na chvíli zahalí do nadpozemské záře. The Blue Hour má ale ještě jeden význam - pokud se vám ztratí dítě, po uplynutí takzvané modré hodinky už šance na jeho nalezení rapidně klesají.

"Od začátku jsem věděl, že chci album napsat z pohledu malého dítěte," říká Brett Anderson v aktuálním rozhovoru pro britský magazín The Quietus. "Na posledních dvou deskách mi byl múzou můj malý syn. Dřív to bývali přátelé nebo milenky, teď je to on. Vidím svět jeho očima."

V hudbě Suede už není ani stopy po vášnivé tělesné lásce v centru pulzující světové metropole. Žádné podzemní kluby, drogy či stroboskopy. The Blue Hour je albem pevně ukotveným v anglické venkovské krajině - takové, do níž se Brett Anderson nedávno přestěhoval s rodinou. "Když máme hezké počasí, venkov je úžasný. Sedneme se synem na zahradu a říkáme si, jaké máme štěstí," přibližuje Anderson. "Pak ale přijde listopad a ze všeho se stane noční můra."

Proměna sladké Británie

Svět uzavřený ve čtrnácti nových písních Suede nevyzařuje pastorální klid a už vůbec nepřipomíná rajskou zahradu, o které v padesátých letech zpívala královna anglického folku Shirley Collinsová. "Tekly mi slzy, když jsem vyhlížela loď, která by mě vzala zpátky do sladké Anglie," zpívala Collinsová z pozice americké emigrantky v písni Sweet England.

Současní Suede tuto idealizovanou představu Albionu na nové desce nemilosrdně demontují. V jejich podání znamená sladká Británie především strach. Strach otce o dítě, které bude vyrůstat na izolovaném ostrově uprostřed rozdělené postbrexitové společnosti. Je to ale také strach dítěte, pro něž je vše nové, velké a děsivé. "Co to pohřbíváš?" ptá se v autentické zvukové nahrávce pětiletý syn Bretta Andersona. "Ty dobře víš co," odpovídá otec. Skladba se jmenuje Dead Bird a ohledávání ptačích kostí je ve světě The Blue Hour asi tak běžné jako dýchání, jedení nebo chůze.

Brett Anderson psal novou desku spolu s letos vydanou knižní autobiografií Coal Black Mornings. Ta netradičně končí před vydáním debutu Suede a místo života v kapele se zaměřuje na zpěvákovo dospívání v dělnické rodině na jihu Anglie. Album míří stejným směrem. "Chtěl jsem se vrátit do dětství," říká Anderson pro The Quietus. "Rozhodně jsem neusiloval o přeslazené vzpomínání."

Zpěvák si pomáhá motivem místa, který je společně se strachem také základním kamenem nové desky. Ve skladbě Wastelands představuje pustina místo, kde se vypravěč schová, až bude všeho moc. Ve fantastické gotické baladě a nejlepší písni alba All The Wild Places zase sledujeme protagonistu u březového háje, kde pohřbívá svou milou.

Podobně rurálními odkazy je nahrávka The Blue Hour posetá. Anderson se uchyluje k poetice hororových filmů, umístěných do zdánlivé vesnické idyly, a užívá si jich navzdory melancholickému celku: je cítit, že po dekádách strávených v Londýně se vrátil ke kořenům a baví ho jejich zaplétání do estetiky starých Suede.

Ve skladbě Wastelands představuje pustina místo, kde se vypravěč schová, až bude všeho moc. | Video: Rhino Records

Rozkročení mezi starým a novým zvukem je všudypřítomné. Zmíněný song All The Wild Places se obejde bez kytar a dopředu jej pomalu tlačí jen zvuky orchestru.

Euforické vynoření nad hladinu v jiné písni Life Is Golden zase ze všeho nejvíc připomíná devadesátkové Suede, pro které je ničivá melodie jediným lékem na zmatení vlastní duše. "Nejsi sám. Podívej se na nebe a buď klidný," zpívá Anderson v Life Is Golden a po letech tak znovu připomíná Davida Bowieho, který ve skladbě Rock’n’roll Suicide kdysi posluchačům dodával sebevědomí stejným veršem.

Suede: The Blue Hour

Suede: The Blue Hour

Rhino Records 2018

Hitových vrcholů má nové album Suede víc, přechody, můstky a zprvu nenápadné skladby jsou ale možná ještě důležitější. The Blue Hour je konceptuální deska se souvislým příběhem a konzistentní náladou. Posluchači se odkrývá postupně, má spoustu zákoutí, díky terénním nahrávkám, mluvenému slovu a široce rozprostřenému zvuku připomíná starý viktoriánský dům se spoustou pater. A je to také nahrávka, kterou nelze jen tak poslouchat - je potřeba se do ní přemístit a chvilku v ní přebývat. Vyšplhat na její kopce, přeskočit potoky a ušpinit se od její hlíny.

autor: Jiří Špičák | 2. 11. 2018 13:58

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama