Dlouho to vypadalo jako vtip. Na letošním předávání hudebních cen Grammy uznávaný britský zpěvák Sting a pozapomenutý jamajský interpret reggae Shaggy ochotnicky přehráli žebrací scénku z newyorského metra - a bylo to z kategorie okamžiků, které by diváci nejraději hned zapomněli.
Shaggymu se podle jeho hitu z 90. let minulého století přezdívá "pan Boombastic" a odjakživa zní, jako by si z oblíbeného dětského seriálu Scooby Doo vypůjčil nejen umělecké jméno, ale také dikci a barvu hlasu.
O předsudcích, které jeho společná deska se Stingem vyvolá, nejlépe svědčí, jak ji teď na sociálních sítích uvedl britský hudební časopis NME: "Stingovo a Shaggyho popové a reggae album 44/876 vychází dnes a samozřejmě je příšerné."
Ve skutečnosti se těm dvěma povedlo natočit svobodomyslnou nahrávku. Sice není nijak zvlášť objevná nebo myšlenkově podnětná, ale tím, jak ignoruje současné trendy v popu i reggae, se jejím autorům daří na posluchače dokonale přenést pocit lehkosti, bezstarostnosti a hlavně přesvědčení, že ve studiu se především bavili. Užívali si čistou, spontánní radost z muziky, kterou mají rádi.
Ano, album 44/876 - pojmenované dle telefonní předvolby Velké Británie a Jamajky - vůbec není "cool". Nemá velké ambice, zato vyzařuje zvláštní podmanivost, kvůli níž se říkají klišé o pozitivních vibracích reggae.
Na papíře těžko představitelné spojení rozdílných světů Stinga a Shaggyho se hned v úvodní skladbě Morning Is Coming ukazuje jako překvapivě logické. Klasicky vystavěný reggae kus s jemnými dechy, důrazem na druhou dobu a prostým, repetitivním, přitom hybným basovým groovem stojí stejnou měrou na Stingově klidném, až soulově zastřeném výrazu a Shaggyho charakteristickém toastování - jak se označuje technika na pomezí rapu a zpěvu.
Ani jeden z interpretů se netlačí do polohy, která by mu neseděla nebo kterou už nevyzkoušel. Sting zůstává zasmušilým bardem, který se zde obloukem vrací ke zdrojům, z nichž čerpal už na přelomu 70. a 80. let s kapelou The Police.
Je přitom patrné, že po všech nedávných orchestrálních experimentech či vyprávění zimních příběhů na sólových albech se Stingovi konečně povedlo ve studiu uvolnit a vydechnout. Přitom v hlase zachoval stoický klid, na němž z nové desky stojí skladby 22nd Street nebo Sad Trombone - ta patří k nejsilnějším.
Škoda, že opačným směrem už to úplně nefunguje. Třeba novovlnnému disku Dreaming in the U.S.A. Shaggy svým horečným chrlením příliš nepomáhá k roztomilosti ani k retro náladě. Ale je to spíš výjimka.
Rozložení sil na albu 44/876 je vzácně vyrovnané. A to ve všech ohledech. Úsměvné zůstávají hlavně texty, které vesměs povrchně kolorují předvídatelná témata - napadnou každého, kdo někdy alespoň na fotce viděl jamajskou metropoli Kingston nebo zpěváka Boba Marleyho.
Na druhou stranu, to, jak se v nich Sting se Shaggym neustále oslovují a popichují, ukazuje, že jim skutečně šlo hlavně o zachycení společné vlny a toho, jak je spolupráce na reggae bavila. Nejlépe je to patrné z hybnějších kusů, singl Don’t Make Me Wait má v tomhle ohledu dokonce parametry letního hitu, navíc bez balastu typické umělohmotné produkce dnešní doby.
Sting & Shaggy: 44/876
A&M Records / Interscope 2018
Společná deska Stinga a Shaggyho vůbec není příšerná. Připomíná, že do hudby nepatří předsudky a že k dobrému výsledku leckdy stačí uvolněnost.
Působí, jako by spolu Sting a Shaggy odjeli na dovolenou a nehledě na to, co se kde děje a jaké kolem sviští trendy, zůstali celou dobu zatraceně v klidu.
Výsledek tedy možná není "cool", ale určitě je "v pohodě".
Autor je šéfredaktor hudebního časopisu Headliner
