Sting a Shaggy z dovolené přivezli klidnou desku, kombinace reggae a popu nenásleduje trendy

Honza Vedral Honza Vedral
1. 5. 2018 10:18
Společné album Stinga a jamajského zpěváka Shaggyho vůbec není "cool". Nemá velké ambice, zato vyzařuje zvláštní podmanivost, kvůli níž se říkají klišé o pozitivních vibracích reggae.
Album působí, jako by spolu Shaggy (vlevo) a Sting odjeli na dovolenou.
Album působí, jako by spolu Shaggy (vlevo) a Sting odjeli na dovolenou. | Foto: Salvador Ochoa

Dlouho to vypadalo jako vtip. Na letošním předávání hudebních cen Grammy uznávaný britský zpěvák Sting a pozapomenutý jamajský interpret reggae Shaggy ochotnicky přehráli žebrací scénku z newyorského metra - a bylo to z kategorie okamžiků, které by diváci nejraději hned zapomněli.

Shaggymu se podle jeho hitu z 90. let minulého století přezdívá "pan Boombastic" a odjakživa zní, jako by si z oblíbeného dětského seriálu Scooby Doo vypůjčil nejen umělecké jméno, ale také dikci a barvu hlasu.

O předsudcích, které jeho společná deska se Stingem vyvolá, nejlépe svědčí, jak ji teď na sociálních sítích uvedl britský hudební časopis NME: "Stingovo a Shaggyho popové a reggae album 44/876 vychází dnes a samozřejmě je příšerné."

Ve skutečnosti se těm dvěma povedlo natočit svobodomyslnou nahrávku. Sice není nijak zvlášť objevná nebo myšlenkově podnětná, ale tím, jak ignoruje současné trendy v popu i reggae, se jejím autorům daří na posluchače dokonale přenést pocit lehkosti, bezstarostnosti a hlavně přesvědčení, že ve studiu se především bavili. Užívali si čistou, spontánní radost z muziky, kterou mají rádi.

Ano, album 44/876 - pojmenované dle telefonní předvolby Velké Británie a Jamajky - vůbec není "cool". Nemá velké ambice, zato vyzařuje zvláštní podmanivost, kvůli níž se říkají klišé o pozitivních vibracích reggae.

Na papíře těžko představitelné spojení rozdílných světů Stinga a Shaggyho se hned v úvodní skladbě Morning Is Coming ukazuje jako překvapivě logické. Klasicky vystavěný reggae kus s jemnými dechy, důrazem na druhou dobu a prostým, repetitivním, přitom hybným basovým groovem stojí stejnou měrou na Stingově klidném, až soulově zastřeném výrazu a Shaggyho charakteristickém toastování - jak se označuje technika na pomezí rapu a zpěvu.

Ani jeden z interpretů se netlačí do polohy, která by mu neseděla nebo kterou už nevyzkoušel. Sting zůstává zasmušilým bardem, který se zde obloukem vrací ke zdrojům, z nichž čerpal už na přelomu 70. a 80. let s kapelou The Police.

Je přitom patrné, že po všech nedávných orchestrálních experimentech či vyprávění zimních příběhů na sólových albech se Stingovi konečně povedlo ve studiu uvolnit a vydechnout. Přitom v hlase zachoval stoický klid, na němž z nové desky stojí skladby 22nd Street nebo Sad Trombone - ta patří k nejsilnějším.

Stingův a Shaggyho singl nazvaný Don’t Make Me Wait má parametry letního hitu. | Video: Interscope Records

Škoda, že opačným směrem už to úplně nefunguje. Třeba novovlnnému disku Dreaming in the U.S.A. Shaggy svým horečným chrlením příliš nepomáhá k roztomilosti ani k retro náladě. Ale je to spíš výjimka.

Rozložení sil na albu 44/876 je vzácně vyrovnané. A to ve všech ohledech. Úsměvné zůstávají hlavně texty, které vesměs povrchně kolorují předvídatelná témata - napadnou každého, kdo někdy alespoň na fotce viděl jamajskou metropoli Kingston nebo zpěváka Boba Marleyho.

Na druhou stranu, to, jak se v nich Sting se Shaggym neustále oslovují a popichují, ukazuje, že jim skutečně šlo hlavně o zachycení společné vlny a toho, jak je spolupráce na reggae bavila. Nejlépe je to patrné z hybnějších kusů, singl Don’t Make Me Wait má v tomhle ohledu dokonce parametry letního hitu, navíc bez balastu typické umělohmotné produkce dnešní doby.

Sting & Shaggy: 44/876

A&M Records / Interscope 2018

Společná deska Stinga a Shaggyho vůbec není příšerná. Připomíná, že do hudby nepatří předsudky a že k dobrému výsledku leckdy stačí uvolněnost.

Působí, jako by spolu Sting a Shaggy odjeli na dovolenou a nehledě na to, co se kde děje a jaké kolem sviští trendy, zůstali celou dobu zatraceně v klidu.

Výsledek tedy možná není "cool", ale určitě je "v pohodě".

Autor je šéfredaktor hudebního časopisu Headliner

 

Právě se děje

před 2 minutami

Seemanová postoupila na kraulařské padesátce v českém rekordu do semifinále ME

Barbora Seemanová překonala v rozplavbách na mistrovství Evropy v Budapešti na kraulařské padesátce vlastní český rekord a časem 24,93 postoupila do večerního semifinále. Blízko semifinále byl také Jan Čejka, jenž zůstal na 50 m znak první pod čarou.

Jednadvacetiletá olympionička Seemanová na nejkratší trati vylepšila rekordní čas 25,06, který zaplavala při triumfu na juniorském ME v Netanje v červenci 2017. V rozplavbách byla dvanáctá, v redukovaném pořadí bez třetí nizozemské zástupkyně jde dál jako jedenáctá. Druhá česká reprezentantka, předchozí rekordmanka Anna Kolářová, zaplavala 26. čas.

Těsně uniklo semifinále dvacetiletému znakaři Janu Čejkovi ve sprintu na 50 metrů. Předloňský juniorský mistr Evropy na této trati zaplaval v rozplavbách čas 25,29, kterým společně s dvěma soupeři zaostal o setinu sekundy za dvěma závodníky na patnácté příčce. Tomáš Franta obsadil 21. místo.

Ostatní čeští reprezentanti měli v úvodní den bazénových disciplín v Budapešti k postupu už dál. Barbora Janíčková zaplavala na 100 m motýlek pětadvacátý čas, trio Ondřej Gemov, olympionik Jan Micka a Jakub Štemberk skončilo na 400 m volný způsob ve čtvrté desítce, Matěj Zábojník a Filip Chrápavý byli na prsařské stovce 41. a 42.

Další zprávy