reklama
 
 

Smutný obr Antony žije tam, kde voda potkává prach

23. 1. 2009 12:30
Na novém albu opouští kabaret a stává se klasikem

Recenze - Antony Hegarty touží po transcendenci. Po přesahu pohlaví, hudby - a na nové desce The Crying Light rovnou celého světa. Staví si nadpozemské zámky, které naštěstí nevycházejí z přeplácané tolkienovské fikce, ale z prapůvodní přírodní čistoty.

Nových čtyřicet minut naplněných polibky, tančící epilepsií a zeminou opouští původní scénu vyděděnců a spřízněných transvestitů, kteří zpěváka před šesti lety zavedli na pódium jeho ochránce Lou Reeda.

Antony se neohlíží ani zpět po svých kabaretiérsko-queerových představeních. Úpěnlivě hledí do prehistorie světa, po kterém ještě nechodil člověk. Přibližuje se víc přírodnímu snění, které tak šikovně zpopularizovali spřízněné "věčné děti" Coco Rosie.

Čtěte také:
Reedův Berlin je pořád hlavním městem bolavé katarze

Zatímco sestry Casadyovy jsou ale okouzlujícími hračičkami v prvním plánu, Antony dovádí jen skrytě. Po přírodě nevolá z neo-hipícké rozmařilosti - potřeba očištění od nepřátelského prostředí, které je jen dočasně trpěným domovem, ho přivedla do míst, kde nejspíš toužil vždy být.

Jestli předchozí dvě desky vymezovaly Antonymu půdu, na které se mohl hrdě postavit, album The Crying Light je dosažením vytoužené země. Skladatelsky se stává klasikem a s nenahraditelným krystalickým hlasem plným medu i vzdorovité síly: novodobým Carusem.

The Johnsons šetrně přizvukují jeho pianu a aranžím Nico Muhlyho, který se velmi skromně a účelně proplétá kolem Antonyho majestátnosti. Zkušenost s Björk pomáhá Muhlymu vykreslit výjimečnost, kterou dostal ke správě. Naturalismus umí prezentovat tak, jak to jen Antony potřebuje.

Smrt a bolest můžou zvukově romanticky obalit, aniž si něco nalhávají nebo hrozí posluchači cukrovkou; záleží na úhlu pohledu. Čisťounká fotografie Kazua Ohna - kmeta a japonského mistra tance bútóh, kterému je celé album věnováno - vzbuzuje víc než adekvátně hrůzu i klid zároveň.

"Plačící světlo" je speciální místo - svatyně, ve které se Antony cítí bezpečný. Rozpomíná se v něm, jak byl kdysi svou babičkou nebo rybou. "Plačící světlo vychází z krystalu v temných srdcích hor."

Antony & The Johnsons - Epilepsy is Dancing

Je už naprosto jedno, jestli spíte s opačným pohlavím nebo ne. Pokud vstoupíte do Antonyho "jiného světa" zjistíte, že transvestité mají díky zkušenostem se sociální ignorancí otevřenější oči a větší touhu hledat. Antonyho písně jsou toho důkazem.

Jeho Another World - ztělesněná jemnost, původně vydaná ke konci roku na stejnojmenném EP - existuje. Je tam, kde se střetává prach s vodou a kde vznikají nové věci, nový život.

Věří v duši listů, ale i neživých kamenů, které jako by ho neustále sledovaly. Antonyho spiritualita ale není ujetá samoúčelně nebo v intencích sektářství - okouzlení tichou přírodou přičítá nedávné cestě na severní pól.

Ale lepší než dumat nad tím, jestli se stal pantheistou, je dobré novou desku Antony And The Johnsons přijmout jako pokračování cesty za světlem, které teď Antony zjevně našel. Ačkoliv je plačící, nabízí velmi konejšivé prostředí plné naděje.

Antony & The Johnsons: The Crying Light. CD, 40 minut. Vydala firma Secretly Canadian, 2009.

autor: Tomáš Turek (Radio Wave) | 23. 1. 2009 12:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama