Chicago - Není snadné být Billym Corganem. Kdekomu by ucházející deska Zeitgeist prošla, možná i utržila nějaké to recenzentské pohlazení. To byste ovšem nesměli být Smashing Pumpkins - jedna z nejúspěšnějších kapel 90. let.
Právě tuhle legendu se pokusil svérázný neurotik Corgan po dlouhých sedmi letech oživit. Přemluvil bubeníka Jimmyho Chamberlaina a společně jako dva poustevníci dali ve studiu dohromady Zeitgeist. Desku rockovou, tvrdou a překvapivě i navýsost politickou.
Jenže namísto radosti z návratu mezi elitu se dočkali drsných mediálních kopanců. A co je pro ně jistě ještě bolestnější, také ne úplně nadšeného přijetí od fanoušků, včetně těch nejvěrnějších.
"Totální zklamání," píše příznivec s nickem Stickie P na serveru metacritic.com. "Postrádá to hloubku a emoce dřívějších alb." Někteří se Billyho zastávají, ale jiní jsou ještě striktnější. "Billy Corgan zničil Smashing Pumpkins. Smutné, ale pravdivé."
Přitom většina z rozmrzelých příznivců - jak píší - na Corganově partě vyrostla; zásadní pro ně bylo zejména megalomanské dvojalbum Mellon Collie & the Infinite Sadness z roku 1995, které vymetlo hitparády a stalo se jedním z komerčně nejúspěšnějších počinů uplynulé dekády.
Byl to trochu paradox, protože Smashing Pumpkins byli odborníky oceňováni jako vysoce kvalitní zdroj alternativní tvrdé muziky. Přesto se kapela svezla na okouzlení grungem a vůbec "odlišným" rockovým pojetím; na vlně, kterou na začátku 90. let spustila Nirvana nebo Pearl Jam.
Ale Smashing Pumpkins měli specifický zvuk. Nikoho nekopírovali, i když o tom Corgan s nadsázkou mluvil v MTV v roce 1993, kdy kapela vešla ve známost díky desce Siamese Dreams. "Vyvinuli jsme se z ´další Jane´s Addiction´ k ´další Nirvaně´. No a teď jsme ´další Pearl Jam´."
Jenže o frontmanovi a téměř výhradním skladateli Corganovi se mluvilo také jako o tyranovi, který spoluhráče div nebičuje. V době, kdy se topili v sukcesu, však jeho uzurpátorské sklony tolik nevadily. Smashing Pumpkins se dokonce objevili v seriálu Simpsonovi - a to už je nějaká pocta.
Ale když v druhé polovině 90. let prodejnost jejich alb rapidně klesla, vyplavala na povrch veškerá špína a ambiciózní kapelu pohřbila. Postupně odešla drogami zmožená basistka D´arcy Wretzky a po ní kytarista James Iha, jehož vztahy s Corganem byly na bodě mrazu; velké problémy s drogami měl i bubeník Chamberlain. V roce 2000 kapela oficiálně oznámila rozchod.
Hyperaktivní Corgan se prakticky ihned pustil do sólových aktivit, vyrazil dokonce na turné s New Order a pomohl jim s deskou Get Ready. Po syrových, emocemi nabitých Smashing Pumpkins se mu ale stýskalo - bylo to přece jen jeho nejmilejší dítko, které si vypiplal nekonečnými hodinami strávenými ve studiu.
Cestu k bývalým spoluhráčům si zavřel invektivami vypálenými přes média. Kytaristu Jamese Ihu obvinil, že byl hlavní příčinou rozpadu kapely a D´arcy označil za "podlou feťačku". I proto ho loni do studia doprovodil jen Chamberlain.
Enormní očekávání natěšených fanoušků, které ještě muzikanti rozhicovali sebechválou na blozích, bylo ale nadlidsky těžké naplnit. A brzy po vydání desky s ambiciózním názvem Zeitgeist (Duch doby) velká bublina - tedy spíš dýně - splaskla.
Corganovým stísněným, až hysterickým projevem už emoce nezmítají zdaleka tolik jako v první polovině 90. let, kdy si prostřednictvím hudby ulevoval od těžkých depresí.
Oproti nejslavnější kolekci Mellon Collie & the Infinite Sadness, kde se metalový řev střídá s popovou melancholií, je Zeitgeist stylově vyrovnanější a udržuje si tvrděrockovou frekvenci.Ani solidní zvuk ale fanouškům nenahradí hity typu Zero nebo Bullet With Butterfly Wings.
"Svět je vampýr," zpíval v něm Corgan. Stalo se, jeho písně jsou prázdné a znavené. Navíc se trochu neuváženě zapletl do sítí naivních politických postojů, které vložil třeba do písně United States, v níž deset minut volá po revoluci. V písni Doomsday Clock zase nechává tikat hodiny odpočítávající zánik zkaženého světa.
Byl by to slušně přijatý debut, ale na vyleštění glorioly kdysi zásadní kapely to nestačí. Právě probíhající šňůra sice s návštěvnosti bojovat nemusí, ale na koncertech se bude spíš vzpomínat než hledět do hudební budoucnosti.
