reklama
 
 

Skupina Franz Ferdinand do Fora Karlín veze novou desku, na které neztratila sebe sama

6. 3. 2018
V pátek v pražském Foru Karlín vystoupí skupina Franz Ferdinand. Od prvních singlů pro ni byla typická kombinace tanečních rytmů i energie s tou rockovou. Kapela teď nepřijíždí jen jako zašlá a ztloustlá připomínka někdejších časů, ani jako unavený jukebox na hity, které už prověřil čas. Naopak veze silné nové album.

Netřeba to zastírat. Navzdory prohlášením frontmana Alexe Kapranose, že pátou deskou zvanou Always Ascending skotská kapela Franz Ferdinand "začíná novou éru", se v tomto smyslu o žádnou senzaci nejedná.

I když na nahrávce je leccos jinak, nenabízí převratné změny, ani nepředvádí znovunabytou schopnost pobláznit světové hitparády a udávat trendy, jako to nepřehlédnutelná indie-rocková sestava s "artovým" přístupem uměla před čtrnácti lety, kdy začínala.

I tak je Always Ascending bezpochyby skvělé řadové album už od perfektního titulního singlu. Postavený je na zvukové hříčce, jíž se říká Shepardův tón - jde o sluchovou iluzi, která v posluchači prostřednictvím not příslušné hlasitosti, pečlivě poskládaných do sinusoid, vytváří dojem, že tón, který slyší, neustále stoupá.

Franz Ferdinand z toho vykřesali neodolatelné taneční číslo s dlouhým nástupem a vyloženě euforickým finále. Zvuk singlu zároveň odkrývá avizované změny, jakkoliv pozorný posluchač je odhalí spíš jako kosmetické.

Kombinace tanečních rytmů i energie s tou rockovou byla pro Franz Ferdinand typická už u prvních singlů Darts of Pleasure a Take Me Out, kterými roku 2004 vstoupili na scénu. To, že s produkcí nynější novinky pomáhal francouzský synth-popový muzikant Philippe Zdar z dvojice Cassius, je možná patrné v důkladnějším využití zvuků syntezátorů a rytmice. Jinak ale elementy taneční hudby, s nimiž Franz Ferdinand pracují v nových skladbách, nejsou ničím novým.

Klíčový pro kapelu zůstává sympaticky neotesaný vokál Alexe Kapranose - jeho melodika, styl zpěvu, texty hýřící intelektem i uměleckými odkazy.

Docela umně se Franz Ferdinand daří ukrýt, že prošli důležitou personální změnou - kytaristu Nicka McCarthyho, který vymyslel všechny zásadní riffy, nahradili hned dva muzikanti. Signifikantní McCarthyho kytara a schopnost zanořit se posluchači hluboko do paměti dvěma údery do strun mohou někomu na nové desce chybět. Ale vzhledem k celkové energii nahrávky to není zásadní.

"Zcela nová éra" Franz Ferdinand ve skutečnosti spočívá v tom, že kapela po pěti letech přišla s albem, které lze v jádru popsat jako rukopisné.

Ve skvělé, místy až kabaretně melodické písni Paper Cages zpěvák Kapranos vyzývá k vykročení z papírových klecí, v nichž se dobrovolně uzavíráme - byť jeho vlastní kapela nic podobného neučinila. Pokud tedy Kapranos za takové vykročení nepovažuje třeba opravdu vtipně retro klávesovou melodii ve skladbě Lois Lane. Nebo podmanivou baladu The Academy Award, jednu z nejsilnějších na desce.

Pět let mezi vydáním alba je v hudbě dlouhá doba. Franz Ferdinand po této pauze chytře aktualizovali svůj zvuk, ale jen do té míry, aby neztratili nic z esence, díky níž svého času platili za neodolatelné.

Pro fanoušky je to dobrá zpráva - na páteční koncert do pražského Fora Karlín tedy Franz Ferdinand nepřijíždí jen jako zašlá a ztloustlá připomínka někdejších časů, ani jako unavený jukebox na hity, které už prověřil čas. Vezou silné album, které možná není zásadně revoluční, ale má potenciál rozšířit stabilní koncertní repertoár umanutých indie-rockerů o několik zásadních položek.

K tomu všemu Franz Ferdinand zůstávají sestavou, kterou lze díky výlučnému stylu a soundu stále bezpečně poznat po pár taktech. Což je v leckdy unifikovaném zvuku dnešních kapel vždy osvěžující.

autor: Honza Vedral | 6. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama