Recenze - Ta kočka je něco nevysvětlitelného, zpívají Pink Floyd na svém prvním albu. Rozšířená reedice nyní vychází ke čtyřicátému výročí vydání: ta hudba je dodnes podobně tajemná jako zmíněné zvíře.
Jestlipak v roce 1967 posluchači hudby cítili, že jsou svědky mimořádného období? Bůhvíproč nastal před čtyřiceti lety nejplodnější a nejrevolučnější rok v historii moderního popu: debutovali Doors, Velvet Undergroud, Jimi Hendrix i Janis Joplinová, přelom v soulu nastolili Aretha Franklin či Otis Redding, čerstvým psychedelickým rockem mámili publikum Grateful Dead a Jefferson Airplane. A v Londýně, přes chodbu od Beatles a jejich Seržanta Peppera, natáčeli první album Piper At The Gates Of Dawn jistí Pink Floyd.
K produkcím raných Floydů v londýnském klubu UFO se promítávalo živé kino: scéna se utápěla v pomalém proplouvání tisíců kaněk, obrazu různobarevných olejových tekutin. Ta barevná abstrakce je dobrou paralelou k hudbě, která měla barevnost, hloubku, hravost i tajemství.
Kapela dokázala jamovat, ale nedělala to jazzově. Měla odvahu k magickému vyvolávání vlastního stylu: ústřednímu autoru Sydu Barrettovi pomohl i kontakt s britskými avantgardisty AMM a jejich hráčem na kytaru a rádio Keithem Rowem. Pomohlo (víme, je to poněkud nešťastný výraz) mu i experimentování s LSD: to také způsobilo, že Barrett do konce roku 1967 přestal být schopen normálně komunikovat. Vymezený čas byl krátký.
Moderní umění mělo vždycky rádo primitivní kultury a dětskou fantazii. Jednoduchým pólem barrettovského "hustého" zvuku se stala nečekaná písničková jednoduchost jak v melodiích, tak v textech o skřítkovi či kocouru Samovi. Byl Ivan Mládek někdy na LSD? Koneckonců, jeho Jožin z bažin nemá tak daleko k Arnoldu Layneovi, zloději prádla z prvního pinkfloydského singlu.
Barrett ale není naivní: spíš má blízko k Michelu Gondrymu a Charliemu Kaufmanovi, když vypráví pohádku o králi a zároveň pobízí maminku, aby ho netrápila a četla příběh rychle dál. Uniká do vesmíru, do fantazie ("Jupí! Ty mě nevidíš, já tebe jo!") i na hranici smrti. Aspoň se tak dá číst Skřítek (The Gnome): "Pil večeřel, marnil čas... A pak jednoho dne: Hurá! Skřítkové tomu říkají jinak..."
John Lennon psal takhle nonsensovou poezii, ale ne písně. Pink Floyd s Barrettem svým jediným albem Piper At The Gates of Dawn skvěle zpochybnili, co je to bigbít a čím může být. Jestliže pro Beatles začínalo jejich řemeslo u Chucka Berryho, pro Barretta spíš u Lewise Carolla či Williama Blakea.
Album, jež kupodivu vyletělo v britské hitparádě na šesté místo, paradoxně nijak zvlášť neovlivnilo další život Pink Floyd. Bez Barretta už provždycky byli do značné míry jinou skupinou bez jeho hravého humoru, bez tajemných průpovídek obecního blázna, který se směje naposled.
S Davidem Gilmourem a v projektech Dark Side of the Moon nebo The Wall se však po léta inspirovali samotným Sydem: příběhem rockera, který zazářil jako bláznivý diamant a rychle shořel v nekontrolované životní extázi.
Slavnostní reedice vychází v podobě dvoj- a trojalba. Trojalbum nabízí výborné singly z té doby (příznivci kapely je ale dávno znají z alba Relics), obě verze navíc původní monofonní mix Pištce v branách úsvitu; prý jsou z něj líp znát dobové záměry Floydů.
Následky tohohle alba dodnes bují napříč popkulturou. Barevná, fantazijně rozepjatá hudba, která má v sobě zároveň písničkovou přímočarost, pomohla najít svou vizi Brianu Enovi, Johnu Caleovi i Beckovi, kapelám Soft Machine, Mercury Rev nebo Beta Band.
I v dnešní generaci se dá cítit chuť k bláznivě energickému ponoru do "vesmírných" barevných hloubek zvuku: jen si poslechněte populární Kasabian, šibaly z amerického venkova Animal Collective nebo jeden z letošních objevů, manického performera Dana Deacona.
Autor je redaktorem týdeníku Respekt
