Rozhovor - Dva roky po dobře přijatém debutu Lion Prayer se vrací pražsko-táborští Please The Trees s novou dlouhohrající deskou Inlakesh.
Materiál z právě vydaného alba už otestovali na americkém turné, jež vyvrcholilo koncertem na festivalu South By Southwest v texaském Austinu. Kvarteto v čele s písničkářem Václavem Havelkou (vystupuje také sólo pod hlavičkou selFbrush) tady dostalo šanci konfrontovat svoji hudbu s aktuálním děním na zámořské indie scéně, kde ostatně dlouhodobě hledají inspiraci.
Kromě současného amerického folku je ale na Inlakesh cítit také vliv psychedelického rocku šedesátých a sedmdesátých let. Album se bude křtít 29. dubna v Malostranské besedě.
"Vydání desky venku vypadá velmi nadějně; i proto si ji tady děláme sami" shrnuje Havelka i kapely.
Vaše nová deska se jmenuje Inlakesh, což je prý mayský pozdrav, který v překladu znamená Ty jsi mé druhé já...
Album nemělo být koncepční, ale během práce na něm mi došlo, že společným tématem nového materiálu je interakce. Nerad vysvětluju témata jednotlivých písniček, líbí se mi že si jejich obsah může každý vyložit po svým. Písničky vlastně ožívají tím, že je někdo slyší. Pak jsem narazil na tenhle mayský pozdrav a došlo mi, že tyhle myšlenky vyjadřuje v jednom slově. Ta symbolika je ještě širší, protože k pozdravu patří i zvláštní způsob podání rukou, jež vytvářejí kruh z prstů. Symbolizuje to propojení; to, že se všichni dotváříme navzájem.
Album vzniklo mimo klasické studio, v táborském domě a ve sklepě vašeho kytaristy Zdeňka 'Zoka' Kadlece. Není to přece jen trochu neortodoxní způsob, jak natáčet desky?
Prostředí, které máme ve zkušebně sídlící v jeho domě, je pro nás jedinečné. Nemuseli jsme se stresovat, mohli jsme natáčet, jak dlouho jsme chtěli a ve svém domácím prostředí. Michal 'Amák' Štastný (producent desky, pozn. KV) má svoje studio mobilní, takže není problém ho rozbalit kdekoliv. Já za sebe musím říct, že jsem vlastně nikdy v profesionálním studiu nenatáčel.
Neproniká tak do hudby element lo-fi? Nicméně z desky to nakonec není moc znát…
Lo-fi je v podtextu, vychází z principu, na kterém pracujeme od začátku. Není to nijak účelový nebo kalkul. Termín lo-fi určitě přirozeně zapadá do toho, co děláme.
Závěrečná skladba desky Be Still zní podobně jako tvoje sólové věci pod hlavičkou selFbrush, zatímco třeba instrumentální I'll Share With Everyone Not Lucky Like Me zase připomíná tvorbu kapely v Some Other Place. Právě spojení s nimi a tebou původně vznikli Please The Trees...
Vize byla nahrát desku úplně naživo a dostat na ni energii z koncertů - to, co se na nich mezi námi děje. Ale především kvůli výzměně basáka během nahrávacích sessions se nám to úplně nepovedlo. Zřejmě se k tomu dostaneme až na další desce.
Na albu Inlakesh jsou nové věci, ale i písně, na kterých jsem pracoval několik let. Většinu z nich jsme hráli na koncertech poslední dva roky; během nich se vyvíjely a dál jsme na nich pracovali. Skladba I'll Share With Everyone Not Lucky Like Me přirozeně navazuje na tvorbu Some Other Place, stejně tak poslední skladba Be Still zase na mou tvorbu. Rád bych v blízké budoucnosti vydal další sólové album.
Deska znovu vychází na tvém vlastním vydavatelství Absent Hour Records. Neměli jste nabídky z větších labelů?
Měli, ale nakonec jsme se rozhodli udělat desku v Čechách opět sami. Po zkušenostech které jsem za ty roky nabral, si všechno dokážu obstarat sám. Navíc tím udržíš vlastní charakter celého projektu. Když se ocitneš na nějakém labelu, dostáváš se do určitého kontextu, souvislostí - a pro mě tady se vší úctou není label, kterého bych chtěl být součástí. Navíc stejně nejsou schopní zajistit nic, co bych si fakt nemohl udělat sám.
Novinka Inlakesh tedy zatím vychází v Čechách v limitované edici. Jak moc je pro vás důležité, aby vyšla i v zahraniční licenci? Nebo jsou pro vás venku podstatnější koncerty?
Že deska vyjde v zahraničí, je klíčové právě pro to, aby kapela mohla venku hrát. Koncertovat v zahraničí je velká motivace. Chceme svoji hudbu vystavovat do kontextu věcí, který máme rádi a které nás inspirují.
V polovině března jste si za oceánem zahráli na austinském festivalu South by South West, který je patrně největším festivalem indie hudby na světě. Jak bylo těžké se na něj dostat?
Zaregistruješ se, pošleš demo a poplatky, a pak čekáš jestli se to povede. My jsme čekali pět let, až to loni v listopadu konečně klaplo.
Na festivalu hraje přes dva tisíce kapel, to musí být strašný blázinec…
Austin je vlastně takový intelektuální ostrov uprostřed texaského vidlákova. Je to skutečný město hudby, nikdy jsem nic takový neviděl. Celé město se otřásá v základech a muzika hraje doslova z každého záchodu. Od sedmi večer až do dvou do rána jede oficiální program, ale v klubech po celém městě se neoficiálně hraje už od poledne.
Během toho neoficiálního programu nikdo moc netuší, kde kdo hraje. Jdeš třeba náhodou do baru a tam hraje Lou Barlow nebo Dr. Dog. Jinak si ale vydavatelství pronajímají kluby, kde představují lidem svoje koně. A k tomu ten festival zve z celého světa pár stovek neznámých kapel, čímž se jim právě otevírají ty dveře a mají možnost se konfrontovat s tím nejlepším.
Neoficiální část festivalu vzniká přímo na místě?
Ano. Celý týden chodíš, rozdáváš plakáty, cédéčka a zveš lidi. Celé to stojí na vlastní invenci a práci. Klidně se ti může ale stát, že přesto na tvůj koncert nikdo nepřijde, protože vedle zrovna vystupuje někdo slavný. My jsme hráli celkem pět koncertů. Jeden byl oficiální v pěkném klubu. Pak jsme si taky zahráli v obýváku, v pizzerii, v baru na zahrádce a v obchodu s hudebníma nástrojema.
Jak pořadatelé zvládají takový chaos?
Kapely se starají samy o sebe. Není žádný honorář, maximálně peníze od baru. Od pořadatelů dostaneš jen festivalové pasy pro celou kapelu na týden, jinak jsme si všechno platili sami. Ale finančně se úspěch měřit nedá. Jsou to důležité investice. Myslím si, že je mimo mísu myslet si, že někdo někde bude platit za neznámou kapelu, byť někde támhle lokálně známou. Princip se má tak, že člověk, umělec, kapela do sebe musí napřed investovat, a pak teprve můžou něco očekávat.
A jaké tedy bylo přijetí vaší hudby?
Samozřejmě jsme byli nervózní a zvědaví, ale nakonec to bylo skvělý. Lidi byli nadšení a říkali, že se máme vrátit. Z University of Texas nám dokonce slíbili, že pomůžou s pokrytím letenek na příští rok i s organizováním koncertů. Nejlepší by bylo jet turné s nějakou místní kapelou.
V USA jste ještě před SXSW zahráli dalších deset koncertů včetně New Yorku.
Když nám potvrdili účast v Austinu, začal jsem s pomocí různých kontaktů plánovat další koncerty. Pomohly nám s tím mimo jiné i česká centra, ambasáda ve Washingtonu a konzulát v Chicagu. Nechtěli jsme ale hrát pro krajany, spíše nám třeba pomáhali s bydlením. Původně naplánovaných koncertů bylo dvanáct, tři další jsme si domluvili na místě.
Který z nich byl největší?
Určitě hned ten první s Akron/Family v New Yorku. Byl to konec jejich šňůry, hráli doma u nich v Brooklynu, vyprodaný sál velikosti našeho Paláce Akropolis a před nimi ještě hrála holčičí kapela Warpaint. Měl jsem štěstí, že se s Akron/Family znám, dělal jsem jim tour managera na evropském turné. Byli nadšení, že jedeme na SXSW a chtěli udělat společný koncert.
V Chicagu jsme pak hráli s Vetiver, k čemuž došlo podobným způsobem přes známost s Andy Cabicemem. Další koncert třeba v Mineapollis nám pak zařídila houslistka Bethany (spolupracovnice selFbrush i Please The Trees, pozn. KV), která se tam nedávno vrátila po nekolika letech v Praze.
Proč se české kapely moc neodvažují vyjet se svojí hudbou do světa?
Ne že bych ji pár nevyjíždělo, ale nikdo nemá dopad na mezinárodní scénu.
Proč? A proč kapely ze Švédska a jiných evropských zemí mají?
Nepřijde mi, že hudební ,business' je v krizi, naopak. Přijde mi nesmírně kreativní a svobodný. Kapely tady ale netvoří v širším kontextu. Kopírují se navzájem a vykalkulovaně hrajou to, co frčí. Mají strach být svý a nekompromisní. Většina jich trdlíkuje, aby se zalíbily a někoho pobavily, chybí jim obsah a omezuje je pohodlnost. Nerozumím tomu. Odkud se berou tendence všechno zlehčovat? Pro mě je hudba jediné místo, kde můžu být sám sebou.
Dělám to pro sebe, ne abych někoho bavil. Velmi si ale vážím každého, kdo si k mojí nebo naší hudbě najde cestu; ta interakce mě naplňuje. Kapely tu neumí moc využít svůj potenciál. Mají pocit, že je někdo nebo něco spasí, čekají na pomoc. Záleží ale jen na nich. Nikdo jiný to za ně neudělá. Naděje a šance tady jsou, ale není to o tom, že tě bude někdo vodit za ručičku. Je potřeba na tom dělat sám, po svém a vytyčit si jasný cíle.
