reklama
 
 

Zpěvačka Ruthie Fosterová na Colours: Po každé skladbě potlesk jako na konci koncertu

20. 7. 2018 14:46
Naměkko z emocí, které jí posílalo publikum, byla na festivalu Colours of Ostrava zpěvačka Ruthie Fosterová. Možná si z toho koncertu každý nebude pamatovat, o čem zpívala, ale určitě nezapomene, jak mu při tom bylo dobře.

Publikum festivalu Colours of Ostrava včera s americkou zpěvačkou Ruthie Fosterovou navázalo spojení, jaké se jen tak nevidí. Na pódium přišla tichá jako pěna, žádné hvězdné manýry, poskakování ani projekce. Ale sotva otevřela svá široká ústa, letmo se dotkla kytary a přes ten krásný, nakažlivý úsměv zapěla první tóny, měla všechny v hrsti.

"Kdybyste se tak viděli," kroutila nevěřícně hlavou, když už za první skladbu sklidila potlesk, jaký jiní dostávají na konci koncertu. "Cítili jste to?" divila se chvíli nato, kdy už jiskry přeskakovaly obousměrně. A později, to už z návalu emocí od posluchačů měla na krajíčku: "Musím se nadechnout. Kdybyste cítili, jaká z vás jde energie!"

Tato americká gospelová a bluesová interpretka přitom v Česku dosud byla takřka neznámá. Netoliko v zahraničí: čtyřiapadesátiletá černoška z malého města ve státě Texas, "outsiderka", se vypracovala v jednu z nejoceňovanějších zpěvaček žánru. Na kontě má tři nominace na Grammy a mnoho cen oborových.

Fosterová se hudbě věnuje dvacet roků. Zprvu se profilovala jako písničkářka, na desky si sama natáčela kytary i klavíry, zabývala se zvukovým inženýrstvím. Postupně rozšířila záběr na country, gospel, R&B a především blues - prý k této "hudbě o životě, vzestupech a pádech" našla vztah teprve k dospělosti.

Ale čekání se vyplatilo, protože Fosterová teď z gospelového i bluesového repertoáru dovede vykřesat nesmírně pozitivní náladu. Nejenže obdivuhodně hraje na kytaru a fantasticky pěje, jde z ní strašně dobrý pocit, upřímnost, přirozenost. Zpívá jí to "samo", jako by nemusela vyvíjet žádné úsilí, jako by neměla žádnou zátěž.

Možná je za tím nějaká vědomá koncentrace energie: člověk na turné tráví desítky hodin v autobusech, každý den jiné restaurace a bydlení, vše střádá, až to ze sebe během půldruhé hodiny naráz vypustí na pódiu.

Fosterová takové věci zřejmě umí kontrolovat, neboť vyrůstala v hluboce věřící baptistické rodině plné duchovních, kde zpívá každý bratranec, každá tetička. Z kostelních pramenů čerpá dodnes: to v kostelech prvně stanula před stovkami lidí a učila se "rozdávat radost", jak pojmenovává smysl své hudební činnosti.

Jestli má ambice, nedává to najevo: v rozhovorech konzistentně dí, že zpívá hlavně proto, aby na ni byly pyšné maminka s babičkou.

Charakteristický pro expresivní altový hlas Fosterové je bezstarostné frázování, přirozená hloubka, neuvěřitelně dobrý timing. Jen několikrát za večer v Ostravě využila nejvyšší tóny, které má v hlasovém fondu, ale také na ně dosáhla v klidu a skoro bez napětí je prodchla emocemi.

Skladba Phenomenal Woman vznikla na text básnířk Mayi Angelou. | Video: VPRO Vrije Geluiden

Emoce - že jich v hlase Fosterové je! Jistě ovšem také má, z čeho čerpat. Než se naplno věnovala muzice, pracovala u amerického námořnictva na údržbě vrtulníků, později zpívala ve vojenské kapele, dělala asistentku kamery v ranních pořadech amerických regionálních televizí.

Prošla si láskami, porody, rozchody, řešila střídavou péči, kvůli matčiným zdravotním potížím mnoho let oddalovala okamžik, kdy se hudbě začne věnovat naplno.

Skoro v každé skladbě, kterou v Ostravě zpívala, bylo něco, k čemu by mohla mít vztah - počínaje převzatou skladbou Fruits of My Labor od písničkářky Lucindy Williamsové, jež líčí, jak se žena mění ve snaze získat zpět bývalého milence.

Fosterová v Ostravě vystoupila jen s triem: baskytaristou Larrym Fulcherem, jenž jinak doprovází renomovaného bluesmana řečeného Taj Mahal, a bubeníkem Brannenen Templem, toliko spoluhráčem kytaristy Robbena Forda či zpěvačky Lizz Wrightové.

Temple ovšem do sestavy zaplul teprve před před pár měsíci, kdy na náhlé krvácení do mozku zemřela teprve jedenapadesátiletá Samantha Bansková, desítky let věrná bubenice Fosterové.

V Ostravě oba hudebníci Fosterové zdatně pomáhali zadními vokály, jinak ovšem nezastiňovali a bluesmanku nechali plně vyniknout: její hlas i její hru na lubovou kytaru, nenápadnou, avšak zdatnou.

Třeba ve Small Town Blues, čtvrté skladbě večera, Fosterová obratně střídala úhozy palcem a ukazováčkem. Jinak žánrově čisté blues nazvané Stone Love zase hbitě rytmizovala až na pomezí funky.

Kytaristicky i pěvecky předvedla výkon večera ve skladbě Phenomenal Woman, napsané na text před čtyřmi lety zesnulé černošské básnířky Mayi Angelouové. Ta si bluesmanky cenila natolik, že jí po koncertech posílala pugéty - a Fosterová oplátkou pojmenovala svou dceru Maya.

Phenomenal Woman je krásná oslava sebevědomé ženy, báseň sympatickými prostředky prokazující, že žena nemusí vypadat jako modelka, aby za ní pálili mužští. A když jsou z toho celí paf a nechápou tu přitažlivost, "Phenomenal woman" jim říká: to ten oheň v mých očích, můj zářivý úsměv, můj houpavý krok, to ta radost v mých nohou. Prý ty verše Fosterové kdysi pomohly po rozchodu.

Ruthie Foster

Drive stage, Colours of Ostrava, 19. července

Tak jako tak do písně Phenomenal Woman v Ostravě vložila vše: oproti studiové verzi zahrála několik velkých septakordů navíc, skladbu rozšířila o drobné vyhrávky a mnohoznačné harmonické pasáže, v nichž naplno vynikla technika jejího hlasu. Phenomenal woman, phenomenal Fosterová, říkali si po koncertu ti, kdo to zažili.

Z toho vystoupení na Colours of Ostrava si jistě každý nebude pamatovat, o čem Fosterová zpívala - ale dozajista si bude pamatovat, jak mu při tom bylo dobře.

autor: Daniel Konrád | 20. 7. 2018 14:46

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama