reklama
 
 

Pharmakon: Noise začíná v hlavě, technika bere skladbě duši

Aktualizováno 17. 10. 2014 5:42
Rozhovor s objevem světové experimentální scény Pharmakon, která vystoupí 20. října v pražském Lucerna Music Baru před kultovními Swans.

Rozhovor - Krátké, ale mimořádně intenzivní až na hranu konfrontace, tak by se daly ve zkratce popsat koncerty americké hudebnice Margaret Chardiet vystupující pod jménem Pharmakon. Velký objev experimentální hudební scény si svoji pražskou premiéru odbude 20. října v Lucerna Music Baru, kam zavítá v roli hosta slavných Swans.

Název jejího projektu je odvozený od řeckého slova pro "lék" či "drogu" a za dvojsmyslem se skrývá nejasná podstata hlukové hudby v jejím podání, která může být slastná i zničující. Loňské album Abandon vyneslo Pharmakon do pozice trochu nečekané hvězdy nezávislé scény a figurovalo také v mnoha výčtech výročních žebříčků. A rozhodně za tím nestojí jen kontrast něžné dívky a extrémního hluku, na který naráží obal desky, kde se na fotce v jejím klíně hemží červi.

Pharmakon koncertuje už od roku 2007, Abandon je ale její oficiální debut, na kterém zachytila zážitky z doby, kdy se po útoku hurikánu Sandy proměnila její čtvrť v newyorském Queensu v město duchů.

Aktuální deska Bestial Burden je pro změnu spojená se zážitkem několikatýdenní tělesné paralýzy po nečekané operaci. Tím "bestiálním břemen" je její tělo, kterému nelze uniknout. Řev Margaret Chardiet, který se na několika místech desky ozývá, je pak výrazem zoufalství ducha uvězněného v pomíjivosti masité schránky.

Působivé hlukové koláže nabývají na intenzitě při živých vystoupeních, které obvykle trvají kratší dobu než průměrná píseň Swans. Že koncerty nemají být jen soukromou terapií, ale spíše společným zážitkem při němž splývají role hudebníka a posluchače vysvětluje Pharmakon v našem exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Když jsem viděl Phramakon poprvé letos v létě v Rakousku, koncert trval stěží patnáct minut, ale bylo to tak intenzivní a uhrančivé, že si lze jen těžko představit, že by mohlo trvat déle. Je to obvyklá délka vašich koncertů?
Pharmakon: To jak dlouho trvá vystoupení je odvislé od místa, kde hraji a energie, kterou mi vrací posluchači. Snažím se být co možná nejintenzivnější, ale to stejné musím cítit i od fanoušků. A někdy to funguje patnáct minut, jindy dvacet a nebo půl hodiny.

A.cz: Noise vždycky stál na hranici performativního umění s jeho cílem zatřást lidmi, vytrhnout je z obyčejnosti a rozrušit status quo. Je vaším cílem konfrontace s posluchači?
Konfrontace možná není správné slovo. Spíše se je snažím nějak zapojit do koncertu. Nechci být jen obyčejná kapela, která vyleze na pódium a odehraje pár písniček. Pro mě musí být vystoupení něco, co nemůže existovat na desce. Musí to být určitá konverzace mezi umělcem a posluchačem, do níž se navíc zapisuje specifika místa, v němž se koná.

A.cz: V jednom z vašich rozhovorů jsem četl, že jste před vystoupením hodně nervózní. Platí to pořád? Funguje živé hraní jako určitá terapie při níž se nervozita mění ve vztek?
Ještě pořád jsem nervózní kdykoliv musím vystoupit na pódiu. Obnažovat se takhle emocionálně před lidmi, které neznám, je pokaždé těžké. Není to tak ale jen pouhá katarze nebo třeba výbuchy emocí. To, že jsem nervózní je součástí přípravy na koncert. Je to vlastně taková iniciace do správného nastavení mysli, která mi vůbec dovoluje hrát.

A.cz: Jak se to tedy potom má s vašimi deskami. Dá se nějak srovnat zážitek s Pharmakon naživo a z desky?
Desky natáčím s úmyslem, aby na posluchače působily podobně a mohli na ně nějak reagovat. Vždycky jde o to proměnit místo, v němž se zrovna nacházíš - ať už jde o klub, tvůj obývák nebo tvoji hlavu. A deska mi dává možnost dělat to i když nejsem fyzicky přítomná. Album navíc funguje ve více rovinách - máš obal, texty v bookletu... Takže jistá fyzičnost tam je. Doufám, že lidi kteří drží v ruce desku a čtou si texty zažívají něco, co se koncertu vzdáleně přibližuje.

A.cz: Vy jste na noiseové scéně působila několik let předtím než jste vydala regulérní albový debut Abandon, který byl velmi dobře přijatý i mimo úzkou komunitu experimentální scény. V čem byla tato nahrávka pro vás výjimečná?

Bylo to první album, které jsem natáčela ve studiu. Všechny předchozí desky vznikly u mě v ložnici a byly pro mě záznamem nějaké doby. Většinou jsem na nich jen jela zaznamenat hudbu, kterou jsem si připravovala na živá vystoupení. O Abandon jsem dopředu věděla, že vyjde na vinylu a tak jsem k skladbám přistupovala jinak i z hlediska stopáže. A hlavně jsem poprvé natáčela s někým dalším, protože ve studiu se mnou byl Sean (Ragon z Cult Of Youth, pozn. red.) v roli producenta.

A.cz: Jaká to byla zkušenost?
Velmi pozitivní. Nemusela jsem řešit žádné technické aspekty a mohla se soustředit jen na hudbu a věci v mé hlavě. Chtěla jsem svůj oficiální debut pojmout jako něco víc než jen dokument živého hraní, protože ctím rozdíl mezi deskou a koncertem. Studio mi dává víc možností k sebevyjádření.

A.cz: Vaše studiové desky - Abandon a nyní Bestial Burden jsou vždy spojené s nějakým osobním příběhem. Abandon s postupující destrukcí města, novinka pak se zážitkem s náročnou operací. Mají tyto témata pomoci fanouškům spojit si hudbu s něčím konkrétním?

Nikdy jsem nechtěla dělat jen písničky, které existují někde ve vzduchoprázdnu.

Pharmakon

Když je hudba skrze konkrétní téma vztažená k nějaké osobní rovině, vždycky dostane univerzálnější rozměr, je lidštější a pochopitelnější. Mým cílem ale bylo stvořit něco, s čím se posluchači můžou identifikovat a tím pádem to na ně může hlouběji působit. Nikdy jsem nechtěla dělat jen písničky, které existují někde ve vzduchoprázdnu.

A.cz: Hluková hudba je pro většinu lidí extrémní způsob vyjádření emocí nebo nálad. Vzpomeneš si, jaké to bylo slyšet noise poprvé?
Byla jsem ohromena a změnilo mi to život. Okamžitě jsem začala studovat historii žánru a naposlouchávat desky. Noise má několik odnoží, specificky se dělá v Americe, v Evropě nebo v Japonsku a mě se od každého z těchto subžánrů líbí něco. Přirozeně jsem ale měla nejblíže k americké větvi, k industriálu a power electronics, ale nikdy jsem nechtěla jen emulovat něco, co už tady bylo. Hudba je pro mě osobní vyjádření, které se snažím dělat s nástroji, jež jsou zrovna dostupné.

A.cz: Když vznikají vaše nahrávky, předpokládám že se odvíjejí od nějaké vize. Jak moc se vám daří realizovat tyto myšlenky a je to lepší než v době, kdy jste s hudbou začínala?

Vlastně pořád dělám hudbu stejně, jako když jsem začala v roce 2007. Všechno začne nějakou ideou zvuku, s níž je spojená nálada nebo celý koncept a pak hledám způsob, jak to všechno realizovat. Je to trochu jiné než když třeba píšeš písničky na akustické kytaře. To jen prozkoumáváš možnosti toho, co můžeš zahrát s konkrétním nástrojem. Najdeš riff a máš píseň. U noise ale všechno začíná v hlavě. Napadne mě zvuk a zkouším ho nějak vytvořit.

A.cz: Jakou roli v tom hrají elektronické nástroje?
Vlastně mě nástroje nikdy zase tak moc nezajímaly. Jsou lidi na scéně, kteří jsou posedlí technologiemi, nakupují novinky a znají všechno kolem MIDI a sekvencování, ale já záměrně technické věci spíše ignoruji. Přijde mi, že když se tím zabýváš moc do hloubky, tak to bere duši hudbě a stává se z toho jen cvičení v používání mašinek.

A.cz: Do Prahy přijíždíte jako host slavných Swans. Jaké to je být v roli jejich předkapely?
Když mě oslovili, byla jsem velmi překvapená, ale samozřejmě jsem měla radost. Swans jsou pro mě jedna z formativních kapel, která mě dostala k hudbě, která je divná a experimentální. Hráli jsme spolu několik koncertů ve Státech a oni mě pozvali sebou i do Evropy, za což jsem jim vděčná.

A.cz: A jak fungovalo samotné předskakování? Přijde mi, že lidé mají tendence tolerovat více noise s kytarami, protože jsou víc navyklí na jejich zvuk než na elektroniku.
Vůbec mi nevadí hrát pro lidi, kteří předtím neslyšeli moji hudbu. Baví mě sledovat jejich reakce, které jsou velmi primární a spontánní. Když jdeš na koncert nějakého žánru, který posloucháš, tak se dají reakce víceméně předvídat, ale když lidé reagují na hudbu, kterou dosud neslyšeli, je to velmi čisté. Úplně z toho zmizí póza, protože nemají referenční rámec a zůstane jen čirý úžas.

A.cz: Nedá mi zeptat se ještě na váš hlas, který je centrálním bodem hudby Pharmakon. Jak vás napadlo začít do svých kompozic řvát?
V americké hlukové hudbě je použití hlasu docela obvyklé. Od začátku jsem chtěla zapojit svůj vokál, vlastně i spousta zvuků, které jsou slyšet v hudbě jsou původně samply mého hlasu, jež jsou nějak zpracované přes software. Hlas je nejpřirozenější lidský nástroj a také nejosobnější, protože každý máme svůj vlastní. Křičet je v mnoha ohledech ta nejintimnější věc, kterou můžeš dělat.

A.cz: Na Soundcloudu jsem našel vaši coververzi skladby Bang Bang (My Baby Shot Me Down) od Nancy Sinatra zpívanou "normálním" hlasem, který je mimochodem nádherný...
Chtěla jsem vždycky udělat cover téhle písně, protože na mě hrozně působí. Rozhodla jsem se, že bych neměla sama sebe držet v žádné škatulce a jen naplňovat nějaké předpoklady a proto jsem to nazpívala úplně jinak, než by většina lidí čekala. Nicméně pod jménem Pharmakon už asi nic podobného dělat nebudu, možná s jinou kapelou nebo jiným projektem.

autor: Karel Veselý | 16. 10. 2014 7:53

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama