reklama
 
 

V Glastonbury mívám blackout, říká frontman The Subways

24. 2. 2015 7:52
Rozhovor s kapelou The Subways o nové desce, stagedivingu i pocitech z hraní na festivalu v Glastonbury.

Rozhovor - The Subways začínali na škole jako revivalová kapela. Tehdy hráli písně od Nirvany nebo Green Day. Ani ve snu by je tenkrát nenapadlo, že se za několik let setkají v nahrávacím studiu při nahrávání alba All or Nothing s legendárním producentem Butchem Vigem, který má na svém kontě Nevermind právě od Nirvany.

Cestu do mainstreamu jim ještě předtím zajistilo vítězstvi v soutěži nepodepsaných kapel a následná možnost zahrát si na festivalu Glastonbury, kde vystoupili i loni. The Subways jsou jednou z kapel, které se do Čech rády vrací, ať už do klubů nebo na festivaly. Novou eponymní desku představí už 8. března v pražském Lucerna Music Baru, o den dříve na brněnské Flédě.

S novou nahrávkou se odhodlali k odvážnému kousku, hlavním a jediným producentem se totiž stal přímo frontman Billy Lunn, který poskytl Aktuálně.cz rozhovor.

Aktuálně.cz: Letos uplyne deset let od první desky The Subways. Rekapitulujete?
Billy Lunn: Přijde mi to jako věčnost. Za těch deset let se toho stalo hrozně moc, byla to hodně zajímavá cesta. Bude to znít jako klišé, ale jsem opravdu šťastný, že jsem toho byl součástí. Odmalička jsem snil o tom, že budu stát na pódiu s kytarou. Splnilo se mi to.

The Subways na loňském festivalu Southside.

A.cz: Polovinu života jsi součástí kapely, přemýšlel jsi někdy o změně?
Přál bych si být větší fešák (smích). Kdyby šlo tohle změnit, bylo by to super. Taky bych mohl být vyšší, to by byla naprostá paráda. Dělám si legraci, vím moc dobře, na co se ptáš. Ale opravdu není nic, čeho bych litoval, přál si změnit. Jasně, že to bylo kolikrát jak na horské dráze, ale ty zásadní dobré zážitky naprosto převládají. Kdybys ale našla kouzelného džina v lahvi, nezapomeň na mě a řekni mu, že chci být vyšší (smích).

A.cz: Váš stage manager je tvůj otec. Jak dlouho?
Byl naším tour managerem nějakých pět let a i předtím pomáhal s nástrojovkou. Je s naší kapelou už od té doby, kdy jsme začínali hrát ve škole. Táta je velkou součástí naší kapely, bez něj by to nešlo. Miluje rock’n’roll a stejně tak i máma. Brali nás často na koncerty, viděl jsem s nimi třeba AC/DC ve Wembley jako malý a před dvěma lety jsme s kapelou hráli právě jako předskokani AC/DC ve Wembley my. Táta tam byl samozřejmě s náma. Asi nemusím popisovat, jaký zážitek to byl pro mě i pro rodiče.

A.cz: Jak táta zvládá tvůj oblíbený stagediving?
Rád si mě natáčí, miluje to. Po show za mnou přijde, směje se a ukazuje mi fotky. Máma obvykle není tak nad věcí, schytám od ní výchovný pohlavek hned, jakmile si mě najde v backstagi a řekne: „Přestaň s tím!“ Ví ale moc dobře, že to se nestane. Je to spíš takový náš rituál (smích).

A.cz: Takže s vámi jezdí oba rodiče?
Matka pracuje jako pečovatelka v domě pro seniory, ale snaží se často chodit na naše koncerty. Jednu dobu prodávala na koncertech trika a cédéčka, je prostě báječná. Když jedeme na tour, je to jako jet s rodiči na dovolenou, takovou trochu jinou dovolenou (smích).

Poslechněte si singl Taking All The Blame z nové desky The Subways.

A.cz: Co se týče nové desky, v čem bylo nahrávání jiné?
Snažili jsme se hlavně, aby nás nic netlačilo, nenutilo dodržet nějaký termín. U předchozích nahrávek to tak vždycky bylo. Desku jsem tentokrát produkoval přímo já, i to byl docela osvobozující moment. Byl to pro nás velký krok, ale cítili jsme se na to připravení, za ta léta jsme se toho myslím naučili opravdu hodně. Songy jsem napsal, nahrál i míchal, byl to velký kus práce.

A.cz: S deskou vás čeká taky náročné turné.
Dali jsme si za úkol odehrát ve třech měsících přes čtyřicet koncertů, takže to bude docela fuška. Byli jsme fakt dlouho zavření ve studiu, a když prišel náš manažer, aby se nás zeptal, kam všude bychom chtěli jet hrát, odpověděli jsme mu jednohlasně, že chceme být úplně všude. Být na turné je pro naši kapelu myslím ta nejzásadnější věc. Být v kontaktu s fanoušky a cítit jejich reakci na to, co děláme, to nás udržuje v maximální energii.

A.cz: Loni jste se vrátili na Glastonbury, stihli jste i Dolly Parton?
Bohužel jsme ji neviděli, museli jsme hned po koncertě zase jet, ale byla určitě úžasná (smích). Byla tam zase parádní atmosféra, hromada bláta jako vždy, paráda. Je to jeden z těch festivalů, kde chce hrát snad každý. Když jsme tam hráli poprvé v roce 2003, několikrát se mě pak ptali, jak jsem si užil hraní. Odpovídal jsem, že vůbec netuším, protože jediné, co si pamatuju je to, jak jsem přišel na stage a pak to, jak z ní odcházím. Prostě blackout v tom nejlepším možném slova smyslu, byl jsem šíleně nervózní. Popravdě ani za ty roky se toho moc nezměnilo, zase jsem byl nervózní jako blázen. Když vidíte tu hordu lidí před sebou, to se prostě hodně těžce rozdýchává.

autor: Kateřina Nováková | 24. 2. 2015 7:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama