Jedním z nejsilnější témat v populární hudbě uplynulého roku byla smrt. Nešlo jen o to, že nás opustil neobvykle vysoký počet hudebních legend. Muzikanti umírají každým rokem, byť ztráta jmen kalibru Prince, George Martina, Davida Bowieho či Leonarda Cohena je obzvláště citelná.
Mnohem zajímavějším faktem je to, že hudebníci se svojí smrtí vědomě pracovali. David Bowie zemřel jen dva dny po vydání posledního alba Blackstar, jež komponoval jako svoji desku na rozloučenou. Dechberoucí mix avantgardního jazzu a art-rocku vzbudil nadšení i bez kontextu Bowieho odchodu, smutná zpráva z 10. ledna ale dodala nahrávce ještě další rozměr a přinutila fanoušky luštit mezi řádky vzkazy, které umírající génius posílal světu.
Podobně rafinovanou labutí písní se na konci října rozloučil zpěvák Leonard Cohen, jehož You Want It Darker se zabývá tématy víry a smrti, jež ho dostihla o dva týdny později, 7. listopadu.
Slavná generace šedesátých let postupně odchází a nic se s tím nedá dělat. Architekt zvuku The Beatles George Martin odešel v devadesáti letech a svět si alespoň mohl připomenout šíři jeho záběru – od legendárních Fab Four k experimentům s elektronickými nástroji.
Hrdina osmdesátkového popu Prince ale měl teoreticky ještě čas. Když 21. dubna zemřel ve věku padesáti sedmi let na předávkování fentanylem, strhlo se doslova nákupní šílenství – každý si chtěl odnést vzpomínku na dost možná největšího hitmakera všech dob. Během týdne se prodaly čtyři a půl miliony jeho písní a desek.
Tématem smrti a reakce okolí na nečekaný odchod se ale zabývá i poslední album Nicka Cave & The Bad Seeds nazvané Skeleton Tree. Australský zpěvák žijící v Anglii se na něm vyrovnává s tragickým odchodem svého náctiletého syna a společně s dokumentárním filmem One More Time With Feeling zachycujícím natáčení nabízí materiál úchvatnou meditaci nad žalem a životem po smrti blízkého.
O hudebních legendách bylo ale naštěstí slyšet i z jiných důvodů. Největší ohlas zaznamenala listopadová zpráva, že písničkář Bob Dylan získal Nobelovu cenu za literaturu, a to jako první hudebník vůbec. V médiích se hojně diskutovalo, jestli si poctu zaslouží, Dylan sám ale dlouho mlčel, jako kdyby sám nevěděl, jestli ocenění vlastně chce.
Překvapení pořád zabírá
Odchody hvězd na věčnost v médiích trochu zastínily současnou hudbu. Žijící popstar byly nucené přilákat pozornost fanoušků ke svým deskám často neortodoxním způsobem. Znovu jim k tomu posloužil trend minulých let – vydání alba bez předchozího upozornění. Pomalé budování povědomí o desce je v éře zrychlené internetové komunikace minulostí, muzikanti rádi fanoušky šokují a vytváří bleskový „hype“, který konzumentům nedovolí přemýšlet, jestli si mají desku koupit, nebo ne.
O novince R&B zpěváka Franka Oceana se spekulovalo několik měsíců, enigmatický hudebník, který vůbec nekomunikuje s médii, nakonec během jednoho víkendu vydal desky hned dvě – Endless a Blonde a k tomu ještě časopis Boys Don’t Cry. Stejnou metodu zvolila také Rihanna, jejíž ANTI se v lednu prostě jen tak z ničeho nic objevilo na streamovací službě Tidal. Osvědčený trik s neohlášenou deskou zopakovala Beyoncé, jejíž Lemonade znovu doprovázel strhující klipový film. Její tryskový start s 653 tisíc prodaných kusů desky (v USA) letos nikdo překonat nedokázal.
Kam to ale může vést, když muzikanti s příručkami marketingu zahodí i soudnost, ukázal Kanye West, jehož nová kolekce nejprve eraticky měnila jména, seznam skladeb i datum vydání, aby ji perfekcionistický raper dokonce ještě po vypuštění na streamovací službu dál měnil.
The Life of Pablo navíc nejprve vyšlo jen přes méně významný portál Tidal, a tak se pravděpodobně stalo nejstahovanějším albem v historii pirátských sítí. A protože Tidal nezveřejňuje své statistiky, West dlouho ani nefiguroval v žebříčcích Billboardu. Stejně by asi neměl na čísla, která Billboard hlásil kanadskému rapovému fenoménu jménem Drake. Jeho Views jsou s jedním a půl milionem prodaných kusů (i s připočítanými streamy) nejprodávanějším albem s vročením 2016. Drake také konečně dobyl americké číslo jedna díky skladbě One Dance a podruhé za sebou se stal nejstreamovanějším umělcem roku.
V Británii nicméně prodejním žebříčkům vládla Adele s loňským albem 25. Díky masivním prodejům se už stala jediným muzikantem v novém tisíciletí, který dokázal prodat více než dvacet milionů kusů s dvěma deskami. I na ostrovech vládl singlům Drake, jehož One Dance shlíželo na konkurenci z čela UK Singles Chart celých patnáct týdnů.
Nejúspěšnější turné roku v globálním měřítku měla Beyoncé, která vydělala 126 milionů dolarů. Bruce Springsteen a Justin Bieber okupují další medailové příčky, přičemž v první desítce jsou hned čtyři hvězdy country hudby. Do první patnáctky se ale vešly i legendy Guns N' Roses, Black Sabbath nebo The Cure, kteří navštívili i Českou republiku.
Návrat politických témat
Rok 2016 byl prvním, kdy hudební průmysl v globále vydělal víc peněz ze streamování než z prodejů digitální hudby či kompaktů. Žádný div, že největší služby tohoto druhu hlásí nárůst klientů – Spotify už má údajně na celém světě čtyřicet milionů placených předplatitelů, Apple Music je po sedmnácti měsících existence na polovičním čísle. Tidal vlastněný muzikanty i přes mohutnou podporu hvězd, jako jsou Kanye West či Rihanna (jejichž desky byly nějaký čas dostupné jen zde), hlásí jen něco přes čtyři miliony uživatelů.
V budoucnosti by tímto segmentem mohla zahýbat přísnější regulace provozu YouTube, jenž je pořád nejpopulárnější platformou na poslouchání hudby v segmentu do dvaceti let, byť se často pohybuje na hranici legálnosti. Ačkoliv portál vlastněný společností Google vyhlásil, že letos vydělal hudebnímu průmyslu díky reklamě miliardu dolarů, někteří odborníci toto číslo zpochybňují a tvrdí, že poslouchání hudby zdarma z YouTube narušuje slibně rozjetý model streamovacích služeb s předplatným.
Zjitřené debaty o podobě hudebního průmyslu jsou, zdá se, pomalu minulostí, trh se pomalu stabilizuje, a tak jako kdyby se muzikanti i posluchači mohli zase vrátit k samotnému obsahu hudby. Samozřejmě k tomu svádí i nervózní doba, ale rok 2016 byl ve znamení návratu politických témat do hudby.
Černí (ale i bílí) hudebníci se hlásili k aktivistickému hnutí Black Lives Matter a například desky Solange, Blood Orange nebo A Tribe Called Quest byly silně ovlivněné narůstajícím rasismem a policejním násilím na Afroameričanech. Proti nenávisti ale hlásali hrdost na barvu své kůže a nutnost tolerance.
Feministickou optiku ještě zesílila Beyoncé, jejíž konceptuální album Lemonade o vyrovnávání se s nevěrou manžela jí vyneslo devět nominací na Grammy. Výsostně politickou desku vydala Anohni – letní návštěva Colours of Ostrava. Na Hopelessness v každé skladbě řeší palčivá témata současnosti – od globálního oteplování přes zkaženost politického systému.
Amerika pro Beyoncé, Britové za Bowiem
Na deskách roku se letos kritikové úplně neshodli. Zatímco Bowieho labutí píseň Blackstar je nejobdivovanějším albem britských kritiků – za vítěze ankety ho označily například časopisy MOJO, Uncut a Newsweek –, jejich američtí kolegové se přiklonili na stranu Beyoncé a její Lemonade.
Zpěvačka ovládla žebříček Billboardu, Rolling Stone či webu Stereogum. Mezi častými kandidáty je ale i její sestra Solange s albem A Seat at a Table a silný rok pro černou hudbu potvrzuje R&B zpěvák Frank Ocean s intimním albem Blonde. Rapovou desku roku podle kritiků natočil Chance The Rapper s Colouring Book, čest indie a alternativního rocku hájí v přehledech publikací Angel Olsen (My Woman), Bon Iver (22, A Million) a Mitski (Puberty 2)
Velkolepé návraty se letos povedly Radiohead (A Moon Shaped Pool), Iggy Popovi (Post Pop Depression) a hiphopovým veteránům A Tribe Called Quest, jejichž We Got It from Here... Thank You 4 Your Service přišlo po osmnáctileté pauze. Silné zastoupení interpretů s věkem nad padesát let ve výročních anketách stvrzují ještě Leonard Cohen a Metallica. Zástupcem nejmladší generace je naopak letošní velký objev – R&B zpěvák Anderson .Paak s deskou Malibu – či producent Kaytrananda s albem 99,9%.
Dvě české ceny hudebních kritiků Vinyla a Apollo se ve svých nominacích shodly na deskách elektronických hudebníků Midi Lidi (Give Masterpiece a Chance) a dné (These Semi Feelings, They Are Everywhere). V užším výběru Vinyly figurují také rocková skupina Tomáš Palucha a postnoiseoví experimentátoři Sister/Body a v případě Apolla projekt Lazer Viking / Sabrehart, punková Kovadlina, hiphopoví Prago Union, zpěvačka Lenny a pop-rockoví Priessnitz.
