Recenze - Bývalý baskytarista Pink Floyd Roger Waters navštivil Českou republiku podruhé. První koncert, který podporoval vydání kompilace Flickering Flame, trochu zapadl. Tentokrát se zdálo, že Sazka Aréna praskne ve švech

A diváci nabití dojmy jako akumulátory budou ze zážitku žít celé měsíce, tak jako po pověstné strahovské show starých dobrých Floydů.

Přitom Watersova show neměla ani zdaleka tak obrovské rozměry; byla však ve svém celkovém dojmu přinejmenším stejně emocionální. Přestože mu na rozdíl od bývalých kolegů dnes už nepomáhá atmosféra doby, která bořila zdi.

Ale právě to, že vznikají zdi nové, postavené na stejných principech jako zdi už zbořené, znovu aktualizuje témata, které přinesla klasická floydovská alba, jež tvořila podstatu Watersova dokonalého prolnutí písní a vizuálního představení.

Spojení hudby a obrazové stránky je dnes na velkých koncertech skoro povinné - nicméně na Watersovi je dobře znát, že to byla právě jeho bývalá kapela, kdo s tím začal jako první cílevědomě pracovat. Z těch, co jsme viděli v Praze, snad jen Peter Gabriel dokáže vytvořit něco srovnatelně účinného.

    
Waters přitom nepoužívá žádné nové vizuální prostředky. Podle očekávání se vrací k hranolu lámajícímu světlo, jak to známe z Dark Side Of The Moon, nebo vznášejícímu se praseti, jen tentokráte posprejovanému aktuálními pseudorevolučními nápisy.

Zrovna tak se objevují známé motivy z The Wall. Vlastně není ani proč věci měnit. Tam, kde jsme kdysi v pozadí pinkfloydovských skladeb tušili skrytu tíhu dědictví vietnamské války, vnímáme tentokrát bolest nad Irákem.

Nejsou to žádné sympatie některé straně konfliktu, jen hořkost z odvrácené strany lidstva; otázka, proč tomu musí být, když svět je tak krásný. Taková je jednoduchá pravda generace dnešních rockových šedesátníků, kteří se narodili uprostřed plamenů 2. světové války.

A v tom se sedmdesátá léta vracejí, jak by zdůraznila celá plejáda moderních rockerů počínaje Fredem Durstem z Limp Bizkit a konče Gereardem Wayem z My Chemical Romance.

Síla Watersovy show je ve schopnosti zobecnit skutečnosti a destilovat z nich emoce. Války jsou jen jedním z mnoha motivů, které se ve vizuální stránce koncertu prolínají a v celku podtrhují ústřední témata všech slavných desek Pink Floyd od začátků až po The Wall: neschopnost komunikace, neochotu se dorozumět, nezájem soucítit a pochopit jeden druhého.

Důležité je, že k vyvolání takových emocí Waters nepotřebuje drastické obrázky. Většinou stačí všem srozumitelné symboly, které ve spojení s velebnou hudbou vytvoři intenzivně bolestivý pocit, že život je krátký, a my si ho přesto ničíme.

Nabízí se srovnání Watersova koncertu s vystoupeními Pink Floyd, jak je známe z DVD nebo ještě máme uložené v paměti. Témata byla podobná. Aby ne, když se hudba z velké části překrývala.

Zásadní rozdíl je v tom, že koncert tří bývalých Watersových spoluhráčů působil kolektivnějším dojmem. Watersovo dílo bylo soustředěno jen a jen na něj. Jeho osoba, připomínající seschlého staršího profesora nebo politika přísně řídícího program, hrála dominující roli. Na ostatní muzikanty se zadní projekce zaměřila jen občas.

Přitom taková špičková kapela se vidí v Praze zřídka. Znovu se v ní objevil Watersův dobrý přítel, nedoceněný kytarista světového formátu Snowy White, kterého znalci pamatují ze skupiny Thin Lizzy a pamětníci berlínské realizace The Wall z října 1990 jako toho, kdo hrál sólo přímo na rozpadající se berlínské zdi.

I když tu byl v roli dělníka, který realizuje záměry hlavní osobnosti, jeho sóla byla ozdobou večera. A měli jsme tu čest i s výkvětem legendárních studiových zpěvaček, které daly bílé, trochu intelektuální hudbě svým soulovým projevem živočišnější atmosféru.

Z většiny podobných velkých koncertů se člověk vrací spokojen s profesionálními výkony, s festovní hudbou nebo velkou podívanou, ale většinou taky s prázdnem v duši. Vždyť je to jen lidová zábava, tady navíc přes třicet let stará. 

Dvaašedesátiletý Waters ale pořád dokáže rozeznít hlubší struny. Budiž mu proto odpuštěno, že základ všeho, co je v jeho hudbě živé, nepochází z jeho sólových alb, ale ze spolupráce s kolegy Barrettem, Gilmourem, Wrightem a Masonem - i když se nám už léta snaží dokázat, že to všechno bylo hlavně jeho dílo.