Koná se již po čtyřiadvacáté, přesto to festival Rock for People letos nemá lehké. Na jeho tradiční návštěvníky zacílil i ambiciózní konkurent Aerodrome, se kterým se dokonce přetahovali o některé kapely. A první festivalový den Rock for People byl do značné míry zastíněn skvělým pražským koncertem The Rolling Stones.
Areál Festivalparku v Hradci Králové tak sice letos zpočátku možná nepraskal ve švech, zato návštěvníkům nabídl pohodlné zázemí, komfort a vychytané detaily, v nichž tkví rozdíl mezi "hudební přehlídkou" na několika pódiích a skutečným festivalem se specifickou atmosférou.
Největšími hvězdami čtvrtečního programu byli pionýři elektronické hudební scény The Prodigy a "zapomenutá" hvězda Sixto Rodriguez, kterého proslavil Oscarem oceněný dokument Pátrání po Sugar Manovi. Ale už od brzkého odpoledne se na pódiích střídaly kapely, jež stály za pozornost a které zdaleka nepatří jen mezi tuzemskou festivalovou "klasiku".
Unikátní a velmi emotivní byl hned první koncert na hlavním pódiu, pocta Radimu Hladíkovi, kterou z jeho písní sestavili muzikanti z několika tuzemských výrazných kapel.
Z domácí scény později zaujali Hentai Corporation, u nichž bývá nevyzpytatelné, v jakém stavu a náladě se na pódiu zrovna objeví. Na Rock for People se svým hlučným, energií, urážkami a vtipem našlapaným rokenrolem trefili návštěvníkům do vkusu. A ukázali, že za "hovadskou" image jsou především šikovní, vyhraní i sehraní hudebníci. Že frontman Radek Škarohlíd umí s hlasem opravdu neuvěřitelné věci.
Když je na pódiu vystřídaly jedny z prvních zahraničních hvězd festivalu, neměly to vůbec jednoduché. Britští indie-popoví The Blossoms, soustředění kolem zpěváka a kytaristy Toma Ogdena, mají smysl a cit napsat hit, jakým melancholicky zasněná Honey Sweet bezesporu je. Na kytary a tvrdé taneční beaty naladěné publikum je však spíš odzívlo.
Blossoms přitom nehráli vůbec špatně, jen s tričky The Beach Boys a nesmělými klukovskými výrazy zkrátka nepůsobili jako sestava, která by byla dostatečně dorostlá pro velké festivalové pódium.
Pak už byl čas na Sixta Rodrigueze. Jeho vystoupení potvrdilo, že v tomto případě spíš než o hudbu jde o ten neuvěřitelný příběh muzikanta, který pověsil kariéru na hřebík a aniž by to věděl, stal se díky svým písním na jiném kontinentě hudební ikonou mocnou jako Bob Dylan nebo The Rolling Stones.
Právě srovnání s nimi bylo vzhledem k pražskému koncertu nevyhnutelné. Rodriguez je sice o rok mladší než bubeník Charlie Watts, ale věk se na něm podepsal mnohem víc. Celý koncert odehrál vsedě, občas se ve svých písních ztrácel, chyběla mu průraznost, zkrátka působil, jako když si na kytaru brnká a do toho zpívá doma v křesle a ne před lidmi na festivalovém pódiu.
Výsledek sice nebyl průšvih, ale ani žádný zázrak. Rodriguez koncert odehrál se stejnou samozřejmostí, s jakou předtím během rozhovoru odpovídal na otázku, jak napsal svůj největší hit Sugar Man: "No, je to e-moll."
Vlastně byl jeho přístup, který v hudbě nevidí nic než střídání mollových a durových akordů a slova nějakým způsobem se dotýkající života, do značné míry osvobozující. A do festivalové atmosféry "volnosti" a "svobody" zapadl dobře, i když samotný koncert zvlášť výrazný nebyl. Rozhodně ale Rodriguezův přístup dobře kontrastoval s následujícími Marmozets, jejichž zpěvačka Rebecca MacIntyreová by mohla někde na pile pořádat semináře o tlačení. Z Rodriguezovy nonšalance a samozřejmosti neměli Marmozets nic.
A pak už byl čas hlavních hvězd. The Prodigy se na Rock for People vrátili po šesti letech a podle zaplněného areálu bylo zjevné, že většina návštěvníků letos přijela právě kvůli nim. Přestože jejich tehdejší vystoupení proslulo spíš neblaze.
Před šesti lety na sebe kapela nechala skoro hodinu čekat a nakonec předvedla velmi mdlý, takřka playbackový výkon plný otravného hecování za každou cenu. Letos ale The Prodigy přijeli v docela jiné formě.
Na pódium nastoupili za zvuků skladby Omen a mile překvapili dobře čitelným zvukem a celkovým pojetím, díky němuž jejich show působila opravdu jako koncert a ne jen jako podivná pekelná spartakiáda, prokládaná výkřiky fanoušků.
Velmi dobře vedle sebe fungovaly naprosté klasiky žánru jako Firestarter, Breathe nebo závěrečná Smack My Bitch Up i aktuální songy z desky The Day Is My Enemy.
V době, kdy je zvuk většiny pionýrů elektronické hudby zaprášený časem, skladbám Liama Howletta nechybí nic z jejich někdejší agresivity a punkové špinavosti, kterou The Prodigy šokovali i získávali publikum.
Pokud na Rock for People přijeli složit reparát, povedlo se jim to na výbornou. Byla to rozhodně skvělá tečka za dramaturgicky podařeným festivalovým dnem.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
