Hradec Králové - Největší český hudební festival Rock for People odstartoval. Na první den dorazilo skoro dvacet tisíc lidí a zhlédnout mohli na pětadvacet kapel. Devatenáctý ročník se s několika ze svých největších jmen vytasil hned na začátek a nasadil si laťku docela vysoko. Skvěle zahrála britská kytarovka Bloc Party i nespoutaná kabaretní punkerka Amanda Palmer, ohlasem je pak hravě strčil do kapsy projekt Thirty Seconds to Mars, v jehož čele stojí oblíbený herec Jared Leto.
Na pódiu své zkušenosti s veřejnou prezentací před masami lidí zužitkoval, vystoupení mělo parametry hollywoodského blockbusteru. Prázdného a patřičně nafouklého, přesto (nebo právě proto) prodejně nejúspěšnějšího. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Festival jako problém
S každým velkým festivalem propuká směs chutí, vůní i hudebních světů. Poplatně svému názvu, hradecký festival nabízí především různé rockové mutace, alespoň mezi headlinery. Přesto čest zahájit dění na velkých pódiích dostal populární písničkář Xindl X.
Už zde můžeme vysledovat dramaturgicky neujasněné směřování festivalu, kde se pere snaha přivážet velké kytarové věci s démonem poslechovosti a oslovování mas.
Když jsem se v noci vracel z novinářského centra do stanu, naskytlo se mi rovnou celé panoptikum vjemů. Na showcase stage pro mladé talenty právě dozněla odlehčená kytarovka Swim Deep, o kus dál jeden z dýdžejů Evropy 2 pálil do davu Prodigy a laserovou show. Repráky u velké obrazovky už neměly co přenášet - všechny koncerty skončily - a tak z nich hráli Foals. Housový rytmus u umělé pláže zase dával vzpomenout na Ibizu dvě dekády zpět.
Nicméně taková rozkolísanost je vlastní téměř každému festivalu, který se úžeji neprofiluje. Nejde tak ani o konkrétní výtku letošnímu Rock for People, jako spíš o obecný princip, díky němuž může být hudební fanoušek na podobných akcích poněkud frustrován.
Všichni by v sobě měli mít kousek Amandy
Pokud je program festivalu volnější, odpadají problémy spojené s rozhodováním se, k jakému pódiu se vydáte. V úterý to bylo poměrně snadné. Naostro se začalo až ve večerních hodinách s Amandou Palmer, ale o to intenzivnější to byl zážitek.
Kéž by všichni hudebníci byli tak bezprostřední jako ona. Zatímco pro většinu známějších jmen představuje rozhovor (zveřejníme v dohledné době) povinnou rutinu, zpěvačka si jej užívala a zjišťovala si při něm informace o místním prostředí. Desítkám objektivů při fotosession koketně zapózovala a na chvíli se mihla i v okolí press centra, přičemž nešlo o žádnou okázalou promenádu na kolonádě, jako spíš o užívání si turné.
Takový přístup by prospěl i mnoha dalším, naboural by se tím také mýtus o nedostupných celebritách. Ovšem bohatě by stačilo, kdyby si všichni užívali své koncerty jako ona.
Pivo do publika, skok do davu, cover Pulp, přecházení od klavíru k ukulele, to vše ve skvělé náladě a s vervou. Amanda sice občas ulítne i hlasem, ale pouze v rámci zápalu do vystoupení. Hudba nemusí být komplikovaná, když ji umíte prodat. A v tomhle je neurvalejší polovina Dresden Dolls skvělá.
Party bloknul výpadek proudu
O Bloc Party se toho v posledních měsících napsalo docela hodně. Pauza po dokončení současné koncertní šňůry, o které se zmínili v jednom z rozhovorů, byla interpretována jako možný konec kapely.
Při hraní nic nenasvědčovalo tomu, že by konec měl být za dveřmi. Žádné mimořádné odhodlání nebylo na místě, pouze skvěle sehraná čtveřice, kde za Matta Tonga z neznámého důvodu zaskakovala bubenice Sarah Jones. Skladby, kde pozadí slok tvoří math rockové eskapády, publikum polily živou vodou a i přes komplikovanější struktury byli lidé ve varu.
A kdyby kapelu nezastavil výpadek elektrického proudu, mohl to být dost dobře vrchol festivalu.
Návrat na pódium s novou skladbou Racket je zastihl v polohách blízkých grimeovému veteránovi Dizzeemu Rascalovi. Ten dnes svými tanečními písněmi plní stadiony, Bloc Party si museli vystačit s desetitisícovým stanem. Pomohl jim ale k sevřenějšímu setu. A pokud budou další koncerty vypadat podobně, asi by vám neměli ujít příští týden na trenčínské Pohodě.
Nadýchaný bochánek poblíž Marsu
Největší hvězdou večera měl být Jared Leto a jeho kapela Thirty Seconds to Mars. Kdyby se měřil ohlas publika, zvukoměry by určitě souhlasily. A i show byla největší, nikdo další už neměl balónky, natož akrobaty na trampolínách.
Nicméně když se v This Is War promítala slova na obrazovku, ukázalo se, jak málo oddaným fanouškům stačí. Šest veršů ve slokách stojí na devíti jednoduchých heslech, přesto se zpěvákem lidé nadšeně opakují slova "good, evil, soldier, civilian,…" aniž by k nim byl jakýkoliv kontext kromě toho, že válka je moment boje. K takovému tématu by se víc hodila jiná struktura než rozvleklá zvuková esej, která navíc působí, jako by potřebovala naplnit požadovaný prostor. Respektive vyklidit mu místo, aby se v něm rozprostřelo ego hlavní hvězdy.
Skladby (pravděpodobně záměrně) plní minimalistické plochy, často jen pulzování kombinace masivních basů a bicích. Z nich vyvstává Jaredův hlas, pohazování vlasy a průpovídky k publiku. Místo gradace přichází kytarové výbuchy a z ticha tak nejednou vyvstává téměř metalový rauš.
Thirty Seconds to Mars jsou tedy dojemní i agresivní zároveň, pojímají věci megalomansky a podařilo se jim vytvořit si vlastní značku. V naprostém závěru koncertu většina přítomných zdvihá ruce a z prstů skládá trojúhelník, který je symbolem kapely.
Značka funguje skvěle, ale připomínalo mi to enormně přefukovanou bublinu. Frontman ji charismatem ještě udržel pohromadě, nicméně bych byl radši, kdybychom se na hudebním festivalu věnovali hudbě.
