Tyler s každou deskou mění styl a překvapuje žánrovými přemety, přičemž sledovat jeho transformace není úplně snadné. Platí to také o novém albu Call Me If You Get Lost, kterým skládá poctu rapu rané internetové éry.
Šestou studiovou desku třicetiletého potomka americké matky a nigerijského otce otevírá skladba Sir Baudelaire. V ní představuje své nové alter ego Tyler Baudelaire, inspirované francouzským prokletým básníkem Charlesem Baudelairem, který si prošel bouřlivým vývojem od mladistvého provokatéra k jemnému lyrikovi.
Něco podobného za uplynulou dekádu dokázal Tyler. Zakladatel losangeleského hiphopového klanu Odd Future v klipech dříve polykal šváby, policie ho zatýkala za podněcování násilí na koncertech a za homofobní i misogynní texty měl dokonce zakázán vstup do několika evropských zemí. Jenže pak Tyler oslavil třicetiny a provokace dávno zevšedněly.
Nedávné desky Flower Boy a Igor ukázaly trochu jiného muže - introspektivního a přemýšlivého. Hlavně poslední album, mapující rozpad milostného vztahu, se výrazně odklonilo od rapu k R&B a soulu. Novinka Call Me If You Get Lost se k hip hopu oklikou zase vrací.
Ozvěny divoké éry
Jedna z prvních věcí, které posluchač uslyší, je povzbuzující vykřikování hiphopové legendy DJ Drama. Jeho hlášky se vinou celou deskou, aby propojily novinku s divokou érou rapových mixtapů, které začátkem tisíciletí tvořily paralelní hiphopový vesmír svobody.
V té době peníze ze žánru začaly vysávat velké nahrávací společnosti a rapeři bez smlouvy i zavedené hvězdy si rádi odskočili do světa pololegálně distribuovaných nahrávek, které se nemusely ohlížet na autorská práva ohledně samplů. Série Gangsta Grillz, vydávaná právě DJ Drama, patřila mezi ty nejprestižnější, hiphopový producent ale také musel v roce 2007 čelit policejnímu vyšetřování kvůli šíření potenciálně nelegální hudby. Na přelomu dekády se mixtapy přesunuly na internet.
Nad nynějším albem Call Me If You Get Lost se vznáší příznak éry, v níž se hip hop dokázal osvobodit od okovů showbyznysu. Oproti pečlivě strukturované desce Igor tentokrát Tyler nabízí spíše chaotický labyrint různých přístupů a inspirací. Mezi styly skáče podobně, jako to na mixtapech ze začátku tisíciletí dělali po úspěchu lačnící rapeři, na něž ve studiu nikdo nedohlížel.
Tady stojí za připomenutí, že Tyler, the Creator a jeho kalifornská parta Odd Future stáli za renesancí takzvaného alternativního rapu, který posledních deset let staví hráz proti všudypřítomnému schematickému trapu z hitparád.
Na nové desce Tyler chvíli svádí dívku v rytmu synth-funku (skladba Wusyaname), pak do tvrdých beatů rapuje o systémovém rasismu a svých přešlapech na sociálních sítích (Manifesto), aby se o pár minut později chlubil, jak dobře se zrovna má (Sweet / I Thought You Wanted To Dance).
Nejprve to možná působí dojmem, že jen divoce nahazuje nápady, ale nějaký plán tu ve skutečnosti existuje.
Tylerovo šesté album je milostný dopis hip hopu a jeho volnomyšlenkářským možnostem vyjadřování. Jsou tu rozeseté odkazy na žánrové milníky, které je zábava luštit. Obal s řidičským průkazem odkazuje na slavný debut dnes již nežijícího Ol' Dirty Bastarda z roku 1994, nazvaný Return to the 36 Chambers: The Dirty Version.
Pilotní singl Lumberjack sampluje jiné newyorské klasiky, kteří byli stejně jako Bastard spojeni s kapelou Wu-Tang Clan - kolektiv Gravediggaz, jenž v polovině 90. let minulého století založil žánr horrorcore.
V zástupu hostů kromě mladých talentů, jako jsou 42 Dugg nebo YoungBoy Never Broke Again, nechybí Tylerovi osobní hrdinové Lil Wayne, což je zásadní postava mixtapové éry, a Pharrell Williams, který pod hlavičkou producentského týmu The Neptunes výrazně ovlivnil zvuk hip hopu na začátku tisíciletí. Jeho styl zakořeněný ve funku je v Tylerově autorském rukopisu cítit asi nejvíc - podobně jako Pharrell si také produkuje desky sám a má nad nimi plnou kontrolu.
Podaná ruka
Ať už Tyler skládá řinčící beaty s dechovými fanfárami jako ve skladbě Lemonhead, nebo o pár chvil později postaví píseň Wusyaname na soulovém samplu vokální R&B skupiny H-Town, stylové hranice jako by pro něj neexistovaly.
Snad ještě nikdy nezněl tak sebevědomě a spokojeně. Na starších deskách často otevíral svá traumata a frustrace, obvykle sexuálního původu.
Když na novince ve skoro devítiminutovém tracku Wilshire vypráví příběh neopětované lásky k holce svého kamaráda, je z toho nakonec víc kouzelné milostné vyznání než agresivní frustrace, na kterou jsme od něj zvyklí.
Leitmotivem desky je komunikace, která lidi propojuje. Odkazuje na ni název alba i zvuk zvonícího telefonu, jenž se čas od času ozve. A není podstatné, jestli lidské spojení znamená přátelství, intenzivní milostný vztah, nebo hiphopovou komunitu definovanou sdílenou historií.
Call Me If You Get Lost je podanou rukou všem, kdo se během posledního roku a půl cítili ztracení.
Album
Tyler, the Creator: Call Me If You Get Lost
Columbia Records 2021
