reklama
 
 

Reportáž: Rolling Stones na koncertu v Londýně rozdávali návod na nesmrtelnost

24. 5. 2018 17:50
Dvě a půl hodiny dlouhý koncert v anglické metropoli odehráli The Rolling Stones bravurně, s plným nasazením a bez sebemenšího náznaku, že by jim docházel dech.

Londýn - Čirou esencí toho, proč The Rolling Stones i po šestapadesáti letech na pódiích zůstávají jednou z nejpozoruhodnějších kapel všech dob, byl druhý koncert aktuálního turné No Filter. Jeho možná největší zastávkou budou 4. července pražské Letňany.

Toto úterý na londýnském stadionu tělesné schránky zpěváka Micka Jaggera, kytaristů Rona Wooda a Keitha Richardse i bubeníka Charlieho Wattse vypadaly už hodně vyžile. Ale muzikantství těch čtyř ještěrů, jejich souhry, chemie a schopnosti absolutně ovládnout pódium se čas nedotkl.

Vlažně diváci přijali zhruba dvacetiminutový úvod, v němž se Angličan Liam Gallagher přesvědčil, že dělat předkapelu "Stounům" je možná pocta, ale taky trochu za trest. Londýnský stadion nijak zvlášť nebouřil.

Jenže pak nastoupily hvězdy večera a stačilo pár úhozů do kytary, pár prvních tónů slavné písně Street Fighting Man, aby hudba začala pokradmu zahlcovat i nejzazší ochozy, což je u stadionových koncertů vůbec nejtěžší disciplína.

Rolling Stones na současném turné znovu nevymýšlejí kolo, nepomáhají si pódiovými efekty, za něž by se snažili cokoliv schovávat.

Scéna je účelná, s velkými obrazovkami, aby všichni viděli, a molem uprostřed, po němž se zejména čtyřiasedmdesátiletý Mick Jagger stále prohání s elegancí a taneční lehkostí, již mu mohou závidět zdaleka nejen obyvatelé domova důchodců z jeho rodného Dartfordu.

Všechno je zkrátka přesně tak jednoduché a samozřejmé jako poslední, dva roky stará deska kapely nazvaná Blue & Lonesome, z níž v Londýně zazněla skvělá Ride ’Em All Down - blues původně od Jimmyho Reeda.

Na tom albu Rolling Stones "jen" přehráli své milované bluesové klasiky. A na aktuálním turné jde "jen" o to, že na pódiu stojí fantastická kapela, která hraje skvělé skladby.

Přesně tato esence rokenrolu Rolling Stones dnes stačí k tomu, aby fanouškům připravili intenzivní zážitek.

Dvě a půl hodiny dlouhý koncert odehráli bravurně, s plným nasazením a bez sebemenšího náznaku, že by jim docházel dech nebo že by šlo o nostalgickou připomínku slavné minulosti. V jejich případě jako by rokenrol byl návodem na nesmrtelnost.

Program se pevně opíral o hity napříč celou jejich kariérou a neustále nabýval na intenzitě - přestože už jako druhá skladba zazněla sama o sobě hodně intenzivní hymna It’s Only Rock’n’Roll (But I Like It).

Na Rolling Stones je sympatické, že i když má setlist turné pevnou kostru, rádi sobě i fanouškům dopřávají obměny. V Londýně poprvé po dlouhých devatenácti letech nasadili falzetový doják Fool to Cry a postarali se tím o jeden z nejemotivnějších momentů večera - jakkoliv v tu chvíli generačně nedefinovatelný dav, který Micku Jaggerovi visel na rtech, ve snaze napodobit zpěváka zněl jako armáda šmoulů.

Sympatická byla pokora, se kterou si před mikrofon se dvěma svými klasickými čísly stoupl kytarista Keith Richards, i to, jak Rolling Stones představili své spoluhráče - bez nich by základní čtveřice naživo jen těžko vytvářela tak propracovaný zvuk.

Pozornost na sebe strhával zejména baskytarista Darryl Jones, který atmosféru rozpumpoval svým funkovým sólem v písni Miss You. To už se koncert nezadržitelně blížil k finále, v němž kapela od Start Me Up až po přídavkovou (I Can’t Get No) Satisfaction dokázala znovu vytvořit a udržet to zvláštní, těžko popsatelné spojení s publikem, které ze skvěle připravené show s perfektním zvukem a hráčskými výkony dělá intenzivní zážitek - přesně takový, kvůli němuž lidé vůbec chodí na koncerty.

Už před několika lety se zejména britský tisk podivoval, proč Rolling Stones chtějí za lístky klidně i dvakrát tolik co jiné velké kapely. Aktuální londýnský koncert bez hostů, berliček a podbízení naznačil odpověď: klidně to může být proto, že Rolling Stones svým fanouškům také dvakrát více dávají.

Ve svém věku jsou stále jednou z nejlepších kapel na světě, čímž si byl na konci této show naprosto jistý celý stadion. Zažít to je z kategorie zázraků.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.

autor: Honza Vedral | 24. 5. 2018 17:50

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama