Akci pořádal festival Struny podzimu pod hlavičkou open-air cyklu Prague Sounds. Stejně jako vloni při vystoupení houslisty Daniela Hopea na Vltavě u pražského Žofína vyrostla plovoucí scéna pro téměř tisíc lidí, další sedli do zapůjčených lodiček nebo stáli na mostě. Všichni sledovali dění na jevišti evokujícím šantány a bary, odjakživa jedno z nosných témat Suchého písní.
Před výkonem Suchého, jenž devadesátiny oslaví 1. října, lze jen smeknout. Z každého jeho pohybu, z každého jeho gesta bylo cítit, že pro koncertní nebo divadelní pódium žije a dýchá.
V Praze jsme viděli řadu hvězd nejstarší generace a Suchého vystoupení se formálně nelišilo od toho, jak tu v třiadevadesáti zpíval Charles Aznavour nebo o dost mladší rock’n’rolloví baviči Jerry Lee Lewis a Chuck Berry. To znamená, že pro hlavní hvězdu je vyhrazena jen část koncertu. Zbytek vyplní orchestr předehrou, mezihrou a dohrou, popřípadě přijdou hosté.
Když je takový program dobře sestaven, jako tomu bylo v případě Suchého, divákovi ani nedojde, že zpěvák strávil u mikrofonu jen polovinu času.
Jistěže jeho pěvecké schopnosti jsou vzhledem k vysokému věku omezené, Suchý ale odjakživa patřil do kategorie nezpěváků, u nichž nad technikou převažuje charisma. Navíc je tu přítomna moudrost starého muže, obsažená v tom, jak dovede podat každý verš, každé slovo mezi songy. A že Suchý ze sebe umí sypat hlášky. "Co se týče vody, jsem abstinent," řekne a obecenstvu trvá chvilku, než mu slastně dojde dvojí smysl věty.
Důležitou roli v programu, stejně jako v semaforských divadelních představeních, sehrála Suchého stálá partnerka Jitka Molavcová. Více než hodinovému programu dodala energii a svéráznou komiku. Její provedení relativně málo známé skladby Rekviem za utopenou rybu patřilo k nejlepším chvílím show.
Suchý samozřejmě zpíval především své písně. Na Oceán, který sliboval v rozhlasové anonci, nedošlo, něco lehce zaoceánského se ve vystoupení ale přece jen objevilo. Byla to píseň Když se vodník ženil, evidentně inspirovaná jak Karlem Jaromírem Erbenem a jeho Kyticí, tak Voskovcovou a Werichovou adaptaci amerického muzikálu Finian’s Rainbow neboli Divotvorným hrncem.
Recitál nicméně neměl jen příjemné momenty. Kohosi napadlo, že písně doplní i parta tanečnic, výstižněji řečeno statistek, které v průběhu některých songů na pódiu i mimo něj neobratně pózovaly v různých převlecích. Ovšem lze pochopit, že jedním z typických rysů semaforské tvorby už od 60. let minulého století byl jakýsi poloamatérismus, cosi skoro ochotnického a nehereckého, co bylo součástí arzenálu autorových komických prvků.
Slovo amatérismus však bohužel platí také o doprovodném orchestru. Proti tomu, jak občas hraje na představeních Semaforu, sice tentokrát podal snaživý, televizním přenosem nejspíš inspirovaný výkon, ale když na začátku představení zahrál variaci na Smetanovu Vltavu, některým divákům vstávaly vlasy hrůzou. Vesnická kutálka. Obzvláštní zlotřilostí vynikly tři saxofonistky, které zněly jako po dvouměsíčním kurzu v základní umělecké škole. Coby sboristky ale byly obstojné a gospel, s nímž se blýskly uprostřed programu, si dokonce zaslouží respekt.
Suchý si jako téma zvolil skladby o vodě. Udělal to rafinovaně, vždyť i jeho slavná Píseň o rose je také o vodě. I tak se ne všechny skladby do této kategorie vešly - kupříkladu Lípa zelená, jinak zajímavé spojení šramlu a rock’n’rollu, nemá s vodou nic společného. Na druhé straně zaznělo Mississippi nebo Kapitáne, kam s tou lodí.
Diváci tak byli svědky toho, jak si před 60 lety tehdejší nastupující generace přestavovala svět šantánů a music hallů, který v té době měl svou nejlepší éru už dvacet nebo třicet let za sebou. Výsledkem této představy byl dodnes dráždivý dialog mezi dvěma kulturami třicátých a padesátých let, neworleánským jazzem a šansonem. Ten se ve čtvrtek Suchý s úsměvem pokusil rekonstruovat.
Snad jen konec byl až příliš elegický. Jazzman, šansoniér a kabaretiér v jedné osobě zvolil nejdříve osmdesátkovou melodii Vydáme se na tu cestu dlouhou, která vyzněla jako nostalgické přiznání, že všechno to dávné semaforské činění už je jen pojmem z minulosti.
Přes optimistickou melodii a ve spojení se závěrečnou slavnou písní Na shledanou ze Zločinu v šantánu to bylo ve druhém plánu možná až příliš smutné. Ale hezky smutné.
Jiří Suchý: Árie měsíce
(Pořádal festival Struny podzimu jako součást cyklu Prague Sounds)
Plovoucí scéna na Vltavě, Praha, 2. září.
