Recenze - Jedním z velkých příběhů roku 2013 byl comeback amerického producenta a zpěváka Pharrella Williamse. Čerstvý čtyřicátník je podepsaný pod dvěma obřími letními hity – Get Lucky od Daft Punk a Blurred Lines od Robina Thickeho, které svým návratem k funku a soulu sedmdesátých let dokázaly narušit žebříčkovou dominanci euforického trance popu.
Na konci roku ještě Pharrell přidal svůj první velký sólový hit Happy původně určený pro animák Já, padouch 2 a v lednu výrazně bodoval na předávání cen Grammy.
Tento týden oběhl agentury jeho taneček s Barbarou Streissand na udílení Oscarů, a tak mu nejspíš ani nevadilo, že svoji nominaci na nejlepší filmovou píseň s Happy nakonec neproměnil. Návrat na vrchol hitparád aktuálně Pharrell Williams završuje vydáním své druhé sólové desky G I R L.
Syntetický funk z písňové továrny
Podle rozhovoru, který nedávno poskytl portálu Pitchfork, už Pharrell žádnou sólovou desku točit nechtěl. Nakonec ho prý ale přesvědčila nahrávací společnost, která po jeho loňských úspěších spatřovala v albu velký komerční potenciál.
O jeho umění napsat hit nelze pochybovat. Se svým producentským týmem The Neptunes pomohl v minulé dekádě různým interpretům k čtyřiadvaceti americkým Top 10 hitům a syntetický funk z jejich písňové továrny vládl na začátku tisíciletí hitparádám.
Jenže všechny Pharrellovy pokusy o nastartování vlastní hvězdné kariéry ale shodně selhaly. Komerčních úspěchů se nedočkala jeho funk-rocková kapela N.E.R.D. a sólovka In My Mind z roku 2006 propadla. Slabé album trochu symbolicky ukončilo éru jeho panování, The Neptunes si dali pauzu a Pharrell na pár let utekl do světa módy a designu.
Americká rádia v současnosti otáčí Get Lucky, Blurred Lines či Happy stejně zuřivě jako před deseti lety hity Justina, Snoop Dogga nebo Gwen Steffani s trademarkovým soundem The Neptunes a album G I R L slibovalo připsat další kapitolu k aktuálnímu revivalu sedmdesátkového soulu a funku.
Notoricky známé triky
Jenže místo ambiciózních retro výletů kalibru The 20/20 Experience Part 1 či Random Access Memories, zůstává Pharrell oběma nohama pevně na zemi a místo experimentů na své druhé sólovce jen opakuje notoricky známé triky.
Vše už jsme od něj slyšeli dříve - počínaje funkovým offbeatem a kytarovými kvákadly až po nezdravou posedlost falsetem ve stylu Michaela Jacksona či Curtise Mayfielda.
Zatímco první dvě věci se dají přežít - groove úvodní skladby Marilyn Monroe vás nenechá v klidu a v Gush si vzpomenete na funkové riffy Nile Rodgerse, jenže jako zpěvák je Pharrell zoufale nezajímavý. Když k sobě ve skladbě Brand New pustí Justina Timberlakea, nemůže to dopadnout dobře a podobný výsledek má setkání s Aliciou Keys v Know Who You Are. Skutečný test trpělivosti ale přichází v okamžiku, kdy má píseň utáhnout sám.
Kouzlo hitu Happy (číslo jedna v USA i v Británii) je v nakažlivém optimismu – skladbu doprovázel na webu oficiální čtyřiadvacetihodinový klip, ve kterém do ad infinitum natažené písně tančí a tleskají lidé z ulice i celebrity.
Album se nese v podobném duchu, Pharrell se nedávno poprvé oženil, a tak si prý užívá svého manželského štěstí. Nic proti optimistickým písničkám, ale G I R L už za půlkou začíná hrozit posluchačskou lobotomií neřízeného optimismu. Nezachrání to ani očekávaná kolaborace s Daft Punk nazvaná Gust of Wind, která je... Jak to říct? Úplně stejná jako všechno ostatní na desce.
Materiál z Pharrellovy sólovky opravdu občas zní jako kdyby ho chrlil písňový generátor. Pryč je surová funková sexualita některých starších hitů z dílny The Neptunes (Shake Ya Ass, Give it 2 Me) a zůstala jen omyvatelná rádiová vata dospěláckého R&B popu, který vás chce jediné – aby jste se tupě usmívali.
Pharrell Williams je zvláštní celebrita bez skandálů, které si média všimnou maximálně když přijde na předávací ceremoniál Grammy v ujetém kloboučku kanadské jízdní policie. Na cokoliv výstředního na tento způsob čeká posluchač alba G I R L marně tři čtvrtě hodiny. A ono to nepřijde.
Pharrell Williams: G I R L, Universal, 2014.
