Recenze - Na polovinu devadesátých let v hudbě se dnes vzpomíná jako na dobu, kdy se do žebříčků a výročních anket prodralo několik výrazných ženských osobností, které si média spojila s dobovou debatou o feminismu a postavení žen ve společnosti.
Sláva zpěvaček, jako byly Alanis Morissette, Liz Phair, Ani DiFranco či Joan Osborne, ale byla také částečně produktem grungeového "převratu" a následné vlny alternativního rocku vzývajícího autenticitu výpovědi.
Sílící ženský hlas v rocku tehdy vzbuzoval nadšení, střízlivý pohled dvacet let poté nicméně odhalí, že jen málokterá z tehdejších "rockových feministek" dokázala vybudovat dlouhodobější kariéru poté, co je na konci tisíciletí v žebříčcích nahradily popové lolitky jako Britney Spears a Christina Aguilera, které ztělesňovaly všechno, proti čemu uvědomělé rockerky bojovaly.
Z dívčí generace devadesátek dodnes vydávají relevantní desky snad už jen britská solitérka PJ Harvey a s přivřením oka i americká klavíristka a zpěvačka Tori Amos.
Ta aktuálně přichází s novinkou Unrepentant Geraldines, jejíž něžné klavírní písničkářství nás vrací do první poloviny deváté dekády, kdy bodovala s tituly jako Little Earthquakes a Boys for Pele. Ke špinavému soundu grungeové epochy měla Tori Amos se svými klavírními baladami vždy celkem daleko a do generační vlny "holek s názorem" ji řadila spíše hloubka osobní výpovědi a příběhy žen v drsném mužském světě.
Rockové aranže přišly až na albu From the Choirgirl Hotel z roku 1998 a o rok mladší To Venus and Back se pro změnu nese v duchu elektronické hudby.
Mimochodem s tanečními remixy svých skladeb Tori pravidelně bodovala v klubovém světě, naposledy vloni vévodila klubovému žebříčku Billboardu její skladba Flavor v remixu Petera Rauhofera.
Zhudebněné obrazy
V novém tisíciletí točila Amos opulentní konceptuální desky, na kterých přijímala fiktivní role (Scarlet's Walk, American Doll Posse) nebo zpívala v metaforách o lásce a sexu (The Beekeeper, Abnormally Attracted to Sin).
Těsně před padesátkou pak začala objevovat svět klasické hudby – album Night of Hunters obsahovalo písničky postavené na motivech z vážnohudební klasiky a na loňském Gold Dust si udělala opáčko svých hitů v symfonických aranžích. V roce 2013 měl také premiéru muzikál The Light Princess, na kterém zpěvačka spolupracovala se spisovatelem Samuelem Adamsonem.
Výlety do světa vážné hudby byly možná trochu sňatkem z rozumu, protože vznikly ze spolupráce s klasickou německou značkou Deutsche Grammophon, každopádně Tori Amos přivedly zpátky k psaní písniček postavených jen na klavíru.
Novinka Unrepentant Geraldines (vydaná na jiném labelu zaměřeném na vážnou hudbu Mercury Classics) tak obsahuje materiál, který navazuje na emocionální nahotu alb z první poloviny devadesátých let, na nichž se zpovídala ze svých vztahů s muži i frustrace z náboženství.
Osobní témata ale tentokrát splývají s motivy, které si Amos vypůjčila ze slavných děl vizuálního umění. 16 Shades of Blue je inspirováno malbami Paula Cézanna a America čerpá z černobílých fotografií Diane Arbus, na nichž v šedesátých letech zachycovala životy lidí z okraje společnosti (transvestisty, trpaslíky či prostitutky).
Samozřejmě že na albu je přítomné i ženské téma – titulní skladba Unrepentant Geraldines vznikla pod dojmem obrazu irského malíře z 19. století Daniela Maclise, na němž je zobrazena kajícná dívka. "Osvobodím se z tvého útisku, osvobodím se z tvého náboženství," zpívá Amos v refrénu sedmiminutové písně o třech větách.
Samozřejmě že na albu je přítomné i ženské téma – titulní skladba Unrepentant Geraldines vznikla pod dojmem obrazu irského malíře z 19. století Daniela Maclise, na němž je zobrazena kajícná dívka. "Osvobodím se z tvého útisku, osvobodím se z tvého náboženství," zpívá Amos v refrénu sedmiminutové písně o třech větách. Dcera metodistického reverenda a indiánské matky stále cítí potřebu vyjadřovat se k víře, v níž byla vychována a kterou později odvrhla.
Rodinné album
Tori Amos se posledních šestnáct let snažila všemožně utéct své pověsti holky s klavírem a desky z poslední dekády byly plné pokusů o nalezení nové, neprošlapané cesty.
Jenže co naplat, nejsilnější je pořád u klavíru. Potvrzuje to i nová deska. Kdykoliv obalí své písničky do rozmáchlejších aranží, ztrácí na kouzlu. Jako třeba v hříčce Giant’s Rolling Pin, která se vrací k loňské kauze odposlouchávání amerických tajených služeb pojaté ovšem jako pohádka o obrovi, který ztratil svůj váleček na nudle.
Unrepentant Geraldines vznikla ve studiu jejího manžela Marka Hawleyho v Cornwallu a najdete na ní i duet Promise s její třináctiletou dcerou jménem Natashya (jejíž hlas má hodně blízko k matčinu před dvaceti lety).
Žádný div, že deska se nese ve velmi rodinném až intimním duchu. Tori Amos samozřejmě už není tak rozervaná osobnost jako kdysi na Little Earthquakes, a písně tak pochopitelně nemají takovou sílu bolestivých existenciálních dramat jako dřív. Mezi klavírními baladami Tori Amos a zástupem rádiových hitů ze stejné kategorie (Adele – Someone Like You, John Legend – All Me) ale pořád zeje obrovská hudební propast – jen Tori dokáže nazpívat smutnou píseň, u níž nemáte pocit, že vás vydírá.
Novinka Tori Amos je návratem k osvědčeným jistotám její kariéry a slouží jako skvělá reklama na její aktuální světové turné, které odjede jen s klavírem. V jeho rámci dorazí 11. června po dlouhých pěti letech znovu do pražského Kongresového centra. Díky slušné nové desce to nebude jen vzpomínka na devadesátky.
Tori Amos: Unrepentant Geraldines. Mercury Classics, 2014, celkový čas 59:24.
