Recenze: Z Tomáše Kluse se stal kazatel a samozvaný spasitel

Petr Adámek Petr Adámek
10. 7. 2015 6:49
Tomáš Klus dokončuje proměnu, kterou započal na loňské desce Proměnamě. Na aktuálním albu Anat život není ale mezi velkými slovy ztrácí kontakt s realitou.
Tomáš Klus
Tomáš Klus | Foto: ČTK

Recenze - Z Tomáše Kluse, tak jak ho známe z období kolem debutu Cesta do záhu(d)by, do dnešních dnů příliš nezbylo. Z rozpustilého darebáka, který zpoza mikrofonu vyhlížel, s jakou dívčinou skončí po koncertě v šatně, je milující manžel a otec.

Uvolněný šprýmař, jehož na pódiu bavily hlavně všelijaké šaškárny, dospěl v zadumaného chlápka, který často a rád přemýšlí o světě kolem sebe. A právě tento duchovní vývoj jej dovedl až k napsání jedenáctky skladeb pro album Anat život není.

Hlubší či společensky angažovanější témata nejsou pro třineckého muzikanta ničím novým. V zástupu méně obnažených sdělení typu Napojen však největší poprask vyvolala třeskutá hospodská halekačka Pánubohudooken. Snaha o co největší srozumitelnost i pro méně důvtipné publikum byla tehdy víc než zřejmá.

Stejnou neřestí trpí i většina nové nahrávky. Klus sice dokáže ze svého seznamu výrazových prostředků stále vytáhnout svěží poetický verš nebo milé připodobnění, avšak způsob, jakým s tématy pracuje, je často banální a fádní. V jednu chvíli devětadvacetiletý muzikant dětinským stylem apeluje k ochraně životního prostředí: „Je zřejmé, že škodí házet svinstva do vody z lodí… Komín, co čoudí, škodí zdraví“ (Tamaře), pak až příliš naivně kroutí hlavou nad nesmyslností válek: „Ne říkám všem těmhle ubohým válkám“ (ZmrZlým), či poučuje o přínosu konání dobra: „Věřím, že naše přání splní se jistě do jednoho. Jen přejme druhým, co přejem si sami“ (PřejuTi). Klusova úporná snaha sdělit co nejzásadnější a co nejvelkolepější myšlenku nezřídka vysoce převyšuje obsah samotného sdělení.

Hodnocení: 40 %
Autor fotografie: archiv

Hodnocení: 40 %

Proměna Tomáše Kluse je završena. Na Anat život není nešetří velkými frázemi, ale skladbám chybí upřímnost i obsah. Jeho snahy sdělovat zásadní myšlenky jsou často úporné a míjejí se účinkem. Albu tak sluší jen nezvykle syrové a naléhavé aranže a konzistentně působící hudební složka. 

Pochybnosti o písničkářově upřímnosti vyvolává už způsob, jakým na svůj nový přírůstek do diskografie upozorňuje. Legračně zní zejména tvrzení, že skladbám chce dopřát vlastní prostor, tedy nechat je dozrát bez jakéhokoliv stimulu zvenčí, a proto počínaje podzimem na rok zmizí ze scény. Klus se jednoduše tváří, že „poselství“ jeho písní musí lidé objevit v klidu sami, v reálu však těmito pompézními slovy úmyslně vyvolává pravý opak - co možná největší humbuk.

Vůbec nejprotivněji z celé desky sálá Klusova neotřesitelná sebejistota nad svým vlastním počínáním a despekt k těm, kteří mu jeho kázání lásky a dobra nežerou. Jeho verše o těch, co nenásledují jeho pohled na svět, jako o „služebnících strachu, co otroky drží vždycky jednou nohou nad hlubokou strží“ (jelikož prý nechtějí přijít o svou moc), působí přinejmenším samolibě. A v kombinaci se zaníceným „Nevěřím, že Bůh není, cítím se sám být jeho součástí“ skoro až nebezpečně.

Nejsvětlejším momentem je naopak vcelku neotřele odvyprávěný příběh na téma realita vs. virtuální svět v písni Poprvé doprovázený temnými, minimalistickými aranžemi, jež budou Klusovi dosavadní fanoušci jen těžce přežvykovat. Právě aranže, místy až nezvykle syrové, naléhavé i disharmonické (např. závěr ZmrZlým), a celkově konzistentně působící hudební složka výsledný dojem z Anat život není aspoň trochu vylepšují.

Tomáš Klus - ZmrZlým | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy