Kanye West je megaloman. Kdo jiný by si k premiéře nové desky pronajal newyorskou Madison Square Garden (MSG) a přenos odtud posílal do kin po celém světě? (Show se minulý čtvrtek promítala i do devíti sálů v České republice a na streamovací službě Tidal ji údajně vidělo dvacet milionů lidí.)
Mohla by to samozřejmě udělat kterákoliv hvězda, ale jen u něj dává podobný nápad největší smysl. Adele a Taylor Swift už dnes prodávají více desek, Drake a Bruno Mars sbírají více hitů, nikdo z nich ale nevzbuzuje tak silné (a často protikladné) emoce u fanoušků či kritiky jako právě Kanye. Čekání na jeho sedmé studiové album trvalo o něco déle, než jsme byli zvyklí, a chaos kolem jeho vydání nakonec málem zastínil hudbu samotnou.
Pokud jste se ale těšili na megalomanskou show největšího narcise dnešního popu, zklamaní z desky The Life of Pablo určitě nebudete. Připravte se ale na pořádně chaotickou jízdu.
Opulentní show v MSG v režii choreografky Vanessy Beecroft představila zároveň s Kanyeho čerstvou deskou i jeho novou módní kolekci pro Adidas. Jako kdyby nám chtěl chicagský rodák připomenout, že se víc než hudebník cítí být poslední roky designérem. The Life of Pablo vlastně zní jako produkt někoho, kdo k popu přistupuje jako k módě nebo výtvarnému umění – užitkovost melodií střídají bláznivé reference a výstřední nápady, které posouvají jeho hudbu mimo rámec středního proudu.
Někdy to funguje skvěle - 30Hours stojí na samplu ze skladby cellisty Arthura Russella, zatímco ve FACTS hrají důležitou roli útržky z videohry Street Fighter II. Někdy je výsledek trochu rozpačitý, ale jen Kanye West má dost odvahy na to zkusit vměstnat do jedné skladby svůdný vokál Rihanny, industriální beaty producenta Swizz Beatze, rozverný refrén z osmdesátkového jamajského hitu Bam Bam a sampl soulové královny Niny Simone. Samozřejmě že výsledná skladba Famous působí na první poslech jako monumentální chaos, ale zároveň je to něco, co jste nejspíš ještě nikdy neslyšeli.
Přiznejme si, že bez Kanyeho by byl pop posledních deseti let mnohem nudnější místo a The Life of Pablo je další kousíček do puzzle skládačky jeho pozoruhodné kariéry.
Sám Kanye o nahrávce v rozhovorech mluvil jako o „gospelové desce se spoustou nadávání“ a hned první skladba Ultralight Beam spadá do kategorie černošské sakrální hudby. Třeba tím, jak bohatě využívá hlas gospelové hvězdy Kirka Franklina. Jenže to by ani nebyl Kanye, aby klenuté refrény a náboženskou extázi nespojil s texty plnými misogynie a bezuzdného hédonismu.
V obojím je často za hranou dobrého vkusu, jako když ve Famous otevírá už zdánlivě uzavřenou kapitolu své války s Taylor Swift diskutabilním veršem „Mám pocit, že bych mohl mít sex s Taylor. / Proč? Tu čubku jsem proslavil já“. První polovina desky je vůbec ve znamení poněkud laciných provokací a Kanye tady příliš tlačí na pilu.
Nepříliš dobře dopadl pokus o to naskočit na vlak současného excentrického rapu z Atlanty, s nímž mu ve Father Stretch My Hands, Pt. 1 a Pt. 2 měli pomoci raper Future a producenti Metro Boomin a Southside. Další položka Feedback pak zní jako odpadek z tři roky staré agresivní, industriální kolekce Yeezus a Highlights se marně snaží honit trendy současného klubového soundu. Mezihra I Love Kanye je pak dost možná nejtrapnější moment, který kdy Kanye nahrál na svoje desky.
Pak ale jako kdyby se Kanye konečně trochu uvolnil, přestane honit trendy a na materiálu z druhé poloviny desky je to dost znát. Waves je další gospelový kus, v refrénu kybernetického soulu FML exceluje The Weeknd, Real Friends je hořkosladká balada o rodinných vztazích, zatímco Wolves skvěle míchá operní melodickou linku s dunivou basou a pověstnou šlehačkou na dortu je tady Frank Ocean zjevující se v kodě.
No More Parties in L.A. je pak rapová přetlačovaná s Kendrickem Lamarem, ze které Kanye překvapivě neskončí druhý. Závěrečná skladba je na raperových deskách už tradičně úplně mimo škatulky a tady si ve Fade zfúzoval osmdesátkové chicagské house a mottownský blues rocku a s pomocí R&B zpěváka Post Maloneho to nějakým zázračným způsobem drží pohromadě.
Neřízená střela
Na začátku své kariéry v polovině minulé dekády byl Kanye West za rapového „kdožkolvěka“, který proti fantaziím upadlého gangsta rapu nabídl věrohodný portrét skutečného života a díky tomu definitivně propojil hip hop s popovým mainstreamem. Někde kolem jeho opusu My Beautiful Dark Twisted Fantasy (2010), který zůstává nejoslavovanější deskou aktuální dekády, se ale z obyčejného kluka proměnil v samozvaného génia a vizionáře, jehož hrdinou už nejsou Jay-Z nebo Tupac, ale Steve Jobs a Bill Gates.
I novinka The Life of Pablo je plně v režii Kanyeho geniálního vnuknutí. V duchu taktiky typu „neřízená střela“ se ostatně nesla celá prapodivná kampaň, která vydání desky provázela. Jejím centrem byl Kanyeho twitterový účet, kde raper paralelně vedl slovní přestřelky s konkurenty, vypouštěl motivační hesla a také ohlašoval novinky kolem desky. Během posledních dvou týdnů třikrát změnila název (ze SWISH na Waves až k současné TLOP), přepisoval se tracklist a měnil obal.
Čtvrteční globální premiéra v přímém přenosu ale vůbec neznamenala konec, Kanye se na poslední chvíli rozhodl desku ještě jednou překopat, zařadit už jednou vyřazené skladby a teprve v neděli k ránu konečně album vypustil na streamovací službu Tidal. Zde je dostupná k poslechu, digitální verzi nicméně den poté smazal s tím, že musí ještě jednu skladbu nutně předělat.
Jedna věc je vypouštět singly, které se následně na albu vůbec neobjeví (obě kolaborace s Paulem McCartneym i ohlašovaný pilotní singl All Day), jiná je měnit nahrávku doslova za pochodu. Tady jako kdyby Kanye chtěl přitakat svému obrazu geniálního šílence, který plně následuje svoje instinkty „Jmenuj mi nějakého génia, který nebyl šílený,“ rapuje ve skladbě Feedback.
Co ale naopak nese všechny známky racionality, je způsob, kterým si vybírá tým svých spolupracovníků. Připomíná armádu supertalentovaných kreativců, které si firma najímá na splnění daného úkolu – každý přinese nějaký vlastní nápad, Kanye je pak organicky pospojuje dohromady v jeden celek. Jeho součástí jsou matadoři jako Rick Rubin, Madlib, Pharrell a Andre3000, je tu také část týmu z minulé desky (Hudson Mohawke, Boy 1Da) a zástup mladých talentů, kteří zazářili teprve za poslední roky – ať už jsou to R&B zpěvák Ty Dollar Sign či rapeři Chance The Rapper, Young Thug a Desiigner, který teprve v prosinci vydal svůj debutový singl.
Pozvánka do Kanyeho „think tanku“ se neodmítá a seznam autorů tak vypadá jako zhuštěné „Kdo je kdo“ v současné černé hudbě.
Sázka na Kanyeho
Chaotické pracovní postupy, nesourodý tým, podivná kampaň – tohle všechno jsme už u Kanyeho desek v minulosti zažili, vždy z toho ale nakonec nějakým zázrakem vzešla sevřená kolekce, album jako umělecký „statement“. U The Life of Pablo ale, ať posloucháte, jak posloucháte, pořád slyšíte jen monumentální zmatek, kde úžasné momenty střídají okamžiky, u nichž se ošíváte trapností. Poprvé na Kanyeho deskách nespojuje písně žádné společné téma ani nálada a poprvé také jeho deska nepřináší hudebně nic zcela radikálně nového.
The Life of Pablo je v lepším případě důkazem, že hudba je pro něj už jen koníček, v tom horším, že jeho egomaniactví nabralo směr, který nevyhnutelně směřuje do blázince. Lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou bůh, obvykle končí přesně tam.
Když filosof Blaise Pascal v 17. století na prahu moderní doby hledal racionální důkazy boží existence, přišel s jedním velmi jednoduchým řešením – věřit v boha je pro člověka z metafyzického hlediska užitečnější než v něj nevěřit. S Kanyem a jeho genialitou se to má vlastně celkem podobně. Pokud v něj uvěříte, dává současný pop větší smysl. Místo prefabrikovaných hvězdiček na jedno použití, konzervativních star těžících z nostalgie a bezuzdných revivalistů získáte najednou do centra celé struktury někoho, kdo se snaží dělat věci jinak, než je obvyklé, posouvat hranice možného a naplňovat tak bytostný úkol populární hudby ukazovat ne svět, který je, ale který by mohl být.
Přiznejme si, že bez Kanyeho by byl pop posledních deseti let mnohem nudnější místo a The Life of Pablo je další kousíček do puzzle skládačky jeho pozoruhodné kariéry.
O géniích se říká, že i jejich nepovedené počiny mají jistou svébytnou auru, a kouzlo alba The Life of Pablo tkví přesně v něm. Nikdo jiný by něco takového patrně nedal dohromady. Přesně takové desky totiž inspirují další generace umělců. Kanye West je megaloman a dnešní pop ho potřebuje přesně takového.
Hodnocení: 85 %
