Recenze - Málokdo si může dovolit vtípek, kterým začalo dlouho očekávané vystoupení legendy amerického jazzu a swingu v Kongresovém centru. Zpěváka Tonyho Bennetta uvedl ze záznamu samotný Frank Sinatra! Od každého jiného by to byla troufalost, ale u Sinatrova nejvážnějšího konkurenta je entrée tohoto typu na místě.
A budiž Bennettovi přičteno k dobru, že dál už se bez podobných manýr obešel. Vystupoval neobyčejně skromně a se svým hvězdným týmem muzikantů komunikoval velice úsporně.
Až na nezbytné vzdušné polibky publiku a pravidelné momenty, často uprostřed písně, kdy diváci začali intuitivně aplaudovat (další závan Ameriky), se obešel bez všech efektů. Překvapenému sálu, jehož osazenstvo možná čekalo výkon přiměřený Tonyho věku, naservíroval křepký osmaosmdesátník koktejl z toho nejlepšího, co během své půlstoleté kariéry vytvořil.
Hodně živá encyklopedie
Pár slov o kapele: vidět naživo jazzové veterány, kteří figurují nejen na letošním albu zpěvákových duetů s Lady Gaga Cheek To Cheek, ale i na předchozích Bennettových cédéčkách, je prostě slast. Pianista Lee Musiker doprovázel Buddyho Riche, zavedl se na Broadwayi, řídí symfonická tělesa i orchestr v Lincolnově centru. Kromě toho, že (jak si všiml jeden kritik) nad klávesnicí doslova levituje, je také hudebním režisérem Bennettovy show.
Famózního kytaristu Graye Sargenta Tony zaslechl někde v klubu a okamžitě mu hodil lano. Pracují spolu od roku 1997, nezřídka jen ve dvou, což předvedli i v Praze, když několikrát vystřihli swingovou baladu takříkajíc na forbíně.
Kontrabasista Marshall Wood tvrdil muziku v sestavách Dizzyho Gillespieho i Joea Williamse, který se proslavil jako zpěvák orchestru Counta Basieho. A starý dobrý Count ožívá i ve hře bubeníka Harolda Jonese. Jakmile ten usměvavý pán spustil první sólo, došlo fanouškům, že před sebou mají opravdu pohádkovou postavu: muže stojícího u vzniku asi patnácti alb Basieho orchestru, působícího deset let v doprovodné skupině zpěvačky Sarah Vaughan a pyšnícího se portfoliem, pro které by mladší jazzmani byli ochotni vraždit: Oscar Peterson, Duke Ellington, Ella Fitzgeraldová, Benny Goodman, ale také Ray Charles nebo B. B. King – ti všichni se ochotně nechali pohánět rytmem Harolda Jonese.
Chytit song a nepustit!
Chviličku, asi pět minut, trvalo Tonymu Bennettovi, než se sžil s prostředím a akustikou Kongresového centra. Začal trochu nejistě, pak se však naladil na vlnu, kterou mu vyslali vstříc jeho spoluhráči, a hlasově i interpretačně to „nakopl“. Bennet umí písničku vygradovat – klidně ji ve třetině přeruší, počká si na zasloužené ovace, a zase ji pevně drapne, aby jí na konci dal pořádně do těla.
Připomíná to výjezd svižnou tramvajkou na kopec v San Francisku, kde Anthony Dominick Benedetto před dvaapadesáti lety nechal srdce, jak o tom zpívá v jednom ze svých nejslavnějších hitů. Samozřejmě, že při pražském koncertě na píseň I Left My Heart In San Francisco nezapomněl. A vzpomněl si i na vůbec první skladbu, kterou natočil: Boulevard Of Broken Dreams.
Způsob, jakým Tony podává balady, je sympatický už proto, že v něm nemá místo sentimentalita. Původní aranžmá často přebíjejí smysl písní, a tak není divu, že snad největší důraz klade nyní Bennett na texty. Dokáže je nafrázovat tak, že dokonale pochopíme jejich obsah, a přitom jsme ušetřeni laciné srozumitelnosti. Viz sinatrovská popůlnoční zpověď One Fore My Baby (And One More For The Road), ve které Bennett neunavuje notoricky známou melodickou linkou a pijáckou ležérností, ale de facto rozkládá tenhle starý šlágr na prvočlánky.
Totéž činí například s Gershvinovým hitem I Got Rhythm, zrychleným tak, aby vynikla podstata, a zároveň nádherně zpožděným – na první dobu přece začínají jen lazaři. Jak se asi musel zaradovat Jiří Suchý, sedící v jedné z předních řad! Už je to dávno, co tuhle pecku otextoval a dal jí název Tamta dáma…
Tony Bennett swingoval, tančil, sbíral kytice, podepisoval se a žertoval. „Následující písnička je pro mou kamarádku Lady Gaga. Určitě si to naše společné CD kupte, ona potřebuje peníze!“ šťouchl si do enfant terrible současné popové scény. Píseň Smile uvedl historkou o vzkazu, který mu kdysi napsal její autor Charlie Chaplin. Jinak byl celkem málomluvný, rozhodnutý připravit stejnou show divákům ve všech zemích, kam při letošním vítězném tažení – příznačně nazvaném The Year Of Tony Bennett – zavítá.
Místo něj hovořila muzika a ani on, ani jeho kapela nemohli uvěřit vlastním očím, když je po hodinu a půl trvajícím vystoupení nadšený dav nechtěl pustit z pódia.
Hojně přidávali, zažili několikeré „standing ovations“, zahráli The Shadow Of Your Smile, Just In Time, Sing, You Sinners, The Best Is Yet To Come, Cold, Cold Heart od Hanka Williamse i jiné nezbytnosti. „Jsem staromódní a mám to tak rád, buďte staromódní se mnou,“ sdělil Tony Bennett slovy jedné ze svých písní, o co tady kráčí. Zrovna on ale nikdy zesoučasňovat nepotřeboval. Lady Gaga vám to potvrdí…
Tony Bennett. Kongresové centrum, Praha, 20. 9. 2014.
