Jsou to tři roky, co vyšlo skvělé album 13. Deska tehdy začala filozoficky písní o tom, jestli je tedy jako Bůh mrtev... a odpověď pochopitelně zněla, že ani náhodou, že naopak Bůh je zpět a ve formě. Nebo aspoň ten metalový. 13 bylo albem, kterým se z „Black Sabbath a zase Ozzy“ staly konečně opět prostě „Black Sabbath“. A tak logicky následovalo turné... a pak další, oficiálně označované jako definitivní rozlučka Black Sabbath s pódii.
V rámci turné, jednoduše pojmenovaného The End, zavítali staří pánové i do pražské O2 areny, kam za nimi zamířilo na šestnáct tisícovek fanoušků z velké „metalové rodiny“ - minimálně podle triček, mikin a dalších propriet bylo jasné, že tady pokračuje show AC/DC (jejichž kousky z reproduktorů arény ostatně doprovázely čekání na začátek koncertu) i probíhá příprava na Iron Maiden příští týden.
I tato – dokonce i na kosmopolitní metalovou scénu výrazná – rozmanitost diváctva jako kdyby dokreslovala, že „Sabbati“ budou navzdory kvalitám výše zmiňovaného posledního alba možná vnímáni především coby zasloužilí otcové zakladatelé, které je prostě dobré vidět a rozloučit se s nimi naživo, ale netřeba se kvůli tomu oddávat kdovíjakým vášním...
Než ovšem bylo možné posoudit výkon hlavní hvězdy, odehráli svůj rozehřívací set chlapci z kalifornských Rival Sons. Ti bez nějakého složitého úvodu vysekli sadu písní, za kterými byl cítit víc než jen malý vliv The Doors a dalších klasik. Alba si asi návštěvníci houfně koupit nepoběží, ale mrknout občas na YouTube na jejich koncerty nebo si je dosadit coby soundtrack do nějaké nostalgické melancholie typu Almost Famous? Proč ne...
Ovšem pak už přišlo intro Sabbathů a video, v němž se v troskách světa vyklube démon finální destrukce. To sice možná bylo strhující naposledy v době největší slávy seriálu Star Trek: Voyager, ale způsob, jakým se následně složila projekční plachta a navázala skladba Black Sabbath, byl opravdu magický a více než tuctovou počítačovou animaci vynahradil.
Hned první píseň přitom ukázala, v čem bude síla koncertu. Především ve výborném zvuku a pak v ještě lepším publiku. Sabbath už opravdu nejsou nejmladší (pozůstatky klasické sestavy to mají takto: Osbourne 67, Iommi 68, Butler 66) a jejich pohyb po pódiu bychom, když máme to Euro, mohli nazvat metalovým catenacciem, z něhož se coby frontmanská falešná devítka občas opatrně rozpohybuje zpěvák Ozzy Osbourne... jinak ale jakoukoliv energii do hraní vkládal především – logicky – nejmladší člen, tedy bubeník Tommy Clufetos, který ve svém sólu v druhé polovině řádil tak, že by jeden čekal, kdy mu neodletí ne nějaká ta palička, ale rovnou končetina.
Jinak bylo ale dění na jevišti skutečně přehlídkou úspornosti, která na jedné straně stvrzovala, že to chlapci mají pořád v ruce, ale na druhé straně dokazovala, že ne všichni rockeři propluli svými bouřlivými kariérami v tak dobrém stavu, jaký nedávno ukázal Iggy Pop nebo Paul McCartney.
Ovšem to rozhodně není výtka, jen konstatování faktu: o blbnutí jak zamlada tenhle koncert nebyl a ani být nemohl. Ostatně bylo by blbé seknout sebou zrovna na uvolněném rozlučkovém turné... Koncert tak byl především nádhernou ukázkou toho, jak využít k naprostému podmanění publika všechny triky osvojené za dlouhá léta hraní a vyplývající z faktu, že máte za zády doslova historii žánru a pokladnici jeho nejslavnějších písní.
Ztracený a znovunalezený syn Ozzy Osbourne sice vypadal místy jako stoletá verze Mrtvého muže od Jima Jarmusche, ale své role možná nejošklivější, jistě však nejcharismatičtější roztleskávačky na světě se zhostil perfektně. Bylo poznat, že se ve zpěvu vyhýbá delším úsekům a jistější je spíš v deklamační rovině, zakončené nějakou tou výškou, za kterou následuje nějaký ten riff nebo sólo jeho kolegů (takže i z tohoto hlediska skýtala stará alba ideální materiál), ale ze slabiny se stala nakonec (a záměrně a cíleně) největší zbraň koncertu.
Texty setlistu soustředěného na ty nejklasičtější z klasických hitů (Iron Man, War Pigs, Paranoid etc.) totiž publikum znalo doslova a do písmene zpaměti. A více než ochotně přidávalo ruce i hlasy k dílu. Což nemělo za následek jen to, že atmosféra byla skvělá, ale i to, že Osbourne mohl šetřit síly a využít je v těch správných chvílích. Tehdy pak nechal vzpomenout, proč byl jeho typický hlas metalové vychlastané bánší takovou legendou.
Pražské vystoupení Black Sabbath bylo nejsilnější právě v tomto „upomínání“. Ta nejmodernější hudební technika a naprostí profíci na pódiu vzali sebe i fanoušky na iluzorní cestu do minulosti (což občas podtrhla projekce nejen dobovými záběry, ale i třeba až psychedelickým filtrováním obrazu), kdy v Británii zase jedna na establishment naštvaná generace dala vzniknout něčemu novému a zatraceně silnému, co se šířilo po západním světě a proniklo i za železnou oponu na křídlech dekapitovaných holubic i nakrknutých netopýrů (jistě, to byly „sóloprojekty“ Osbourna, ale tím si nebudeme slovy Cimrmanů naši hezkou anekdotu kazit).
A i když třeba havraní černé vlasy už neuvěříte Ozzymu ani Iommimu, stejně jako to, že by kdovíjak trpěli a do umění převáděli problémy soukromé, nedejbože světové, tak lásku k té jejich „hudbě s kovem“ a to, že si navzdory svému fyzickému stavu turné dokážou užít, to od nich koupíte bez vytáček.
A jen tak mimochodem, fakt by nebylo od věci, kdyby si někdy střihli čistě bluesové album...
Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!
