Únava materiálu potkává i ty nejlepší z nejlepších a není příliš překvapující, že po sedmdesátce už to nezpívá jako v pětatřiceti. Stewart si je toho jistě sám vědom, a tak nástroj své obživy v O2 areně po většinu času spíš šetřil, nepouštěl jej do žádných vokálních exhibic a ostré hrany svého proslulého chrapláku nechal na povrch prořezat jen chvílemi.
Druhou a naopak stále spolehlivě fungující Stewartovou zbraní je jeho šarm. Spolu s ikonickým rozcuchem na hlavě mu zůstal i výraz neodolatelného svůdníka, elegance a nenásilný humor. Namísto obvyklých otřepaných frází à la „jste nejlepší publikum na turné“ kupříkladu potěšeně oznámil, že si pořídil nové sako a právě publikum v Praze má tu čest jej vidět jako první.
Mimo to se hned v úvodu otázal diváků na tribunách: „Jaké to zatím je? Máte vy támhle dobrý zvuk?“ později okomentoval svůj vztah k ženám a fotbalu (prý je to plichta) a na oko pokáral své vokalistky, že se příliš dlouho převlékají.
Zadání pro koncertní setlist nejspíš znělo ve smyslu „co největší hity“ a pochopitelně nemohly chybět nejslavnější kousky jako Sailing, Stay With Me, Da Ya Think I’m Sexy? nebo Rhytm of My Heart. Scéna zase splňovala požadavek „jednoduchost a smysl pro detail“. Stejný černobílý šachovnicový vzor, jaký měla opona i pódium, kopíroval stojan Stewartova mikrofonu, perkuse a kupříkladu i vestičky muzikantů.
Zpěvák dopřál dostatek prostoru i své skvěle šlapající kapele. Podobně jako je Stewartova kariéra bohatá po žánrové stránce, je velmi pestré také instrumentální obsazení jeho ansámblu. Před diváky se kromě tradičních nástrojů a sborů objevila i harfa nebo banjo, pár minut slávy si opakovaně užil saxofonista nebo harfistka.
Na stagi se toho během necelé dvouhodinovky odehrálo poměrně dost. Vokalistky vystřídaly blyštivou uhlazenou róbu za outfity rozverných školaček. Došlo na pásmo klidněji interpretovaných písniček, během něhož se celá sestava přemístila na samý kraj pódia kousek před diváky, jako když na dětském táboře hrají vedoucí dětem u ohně. V závěru pak Rod rozházel a vykopal do všech stran haly pár desítek fotbalových míčů, přičemž by i profesionál jistě smekl před jeho kopací technikou.
Jednomu z nejúspěšnějších umělců všech dob trvalo půl století, než se tváří v tvář předvedl českému publiku. Pokud by se jeho premiéra stala zároveň derniérou, což lze dnes jen těžko odhadovat, šlo o více než důstojné rozloučení.