Dalo se očekávat, že třetí sólové album jedné z nejvýznamnějších postav současné hudební scény vyvolá rozporuplné reakce. Přece jenom už uplynulo sedm let od dob, kdy Jack White s duem White Stripes dokázal i střednímu proudu připomenout sílu prosté rockové energie a přímočarosti.
Přesto je povzbuzující slyšet, že ani na právě vydané novince nazvané Boarding House Reach hudebník nespočinul v pohodlí a dál napíná vůli opravdu se hudbě otevřít, nenechat ji kolem proudit jen jako kulisu. Posluchače vůbec nešetří.
Jack White je známý posedlostí vším, co je "vintage", poctivé, tak trochu zaprášené, s patinou a opravdové. Skládá poctu minulosti, která je už dávno mimo trendy, aktualizuje ji a připomíná, čím bývala tak okouzlující. Je hudebníkem, který se na své značce Third Man Records zasloužil o renesanci vydávání vinylů a také jeho nahrávky jsou - co se řemesla týče - poctou muzikantskému staromilství. White v něm nachází svou autenticitu.
Jeho aktuální deska prý vznikla tak, že si pronajal malý apartmán v americkém Nashvillu a písně nahrál na starý magneťák, který si pořídil ve čtrnácti letech. Jeho cílem bylo udělat muziku, jakou člověk může zaslechnout u sousedů přes stěnu pokoje, a přitom zohlednit vizionářský pohled již nežijícího Michaela Jacksona - ten byl známý tím, že hudbu nerozebíral na jednotlivé nástroje, nýbrž přemýšlel, jak působí celek.
Když v prvních rozhovorech před vydáním alba White popisoval výsledek jako "bizarní nahrávku, kterou si ještě budu muset poslechnout a trochu ji usadit", evidentně to nebyla nadsázka.
Album Boarding House Reach sice začíná opravdu epickým melodickým otvírákem v podobě nádherného, takřka modelového singlu Connected By Love, který má krom průzračného poselství bluesovou a rockovou rozervanost ve slokách a k tomu ohromnou gospelovou sílu v refrénech. Jenže s posledním tónem skladby veškerá předvídatelnost končí. Zbytek desky ze všeho nejvíc připomíná hudební skicář, do nějž jako by Jack White - stižený neodvratitelným záchvatem poruchy pozornosti - na přeskáčku čmáral všechny své hudební vlivy, vzory a nápady.
Výsledek zní na první poslech šíleně. Je absolutně roztříštěný, jako by White posedlý vlastní hudební výjimečností odsunul posluchače, který chce všechno hned teď a tady rozklíčovat, na tu nejnepohodlnější sedačku v zadní řadě a před něj umístil třeba basketbalovou reprezentaci. Nezajímají ho sloky, refrény ani standardní postupy.
Ve skladbě Ice Station Zebra během první minuty asi sedmkrát změní beat, pak rapuje do syrových rytmických smyček jako v začátcích hip-hopu, aby to celé ukončil velkým funkovým finále, za které by se nestyděl ani George Clinton.
V té skladbě a možná na celé desce jako by se Jack White pokoušel nejen dokázat, že v hudbě je možné vše, ale také že to všechno zvládne sám. Ostatně v úvodu zběsilé písně Everything You’ve Learned se ptá: "Chcete všechno?" A hned odpovídá: "Dostanete všechno!"
Celé to občas skutečně zní, jako když odvedle hraje kapela, která je v rauši posedlá a nadšená každým zbytečným detailem, přeskakuje z nápadu na nápad, příliš brzy opouští skvělé melodie i harmonické souhry a vůbec neřeší, jak se věci běžně dělají, ani co se zrovna hraje.
Je to definice jisté posedlosti a nutkavosti jako v tom příběhu z rodného Detroitu, který White vypráví v úvodu skladby Get in the Mind Shaft. Vleze do opuštěného domu a nalézá starý rozladěný klavír. Přestože nikdy na piano nehrál, usedne a po několika hodinách poprvé správně zmáčkne tři klávesy, jež vytvoří akord.
Jack White: Boarding House Reach
Vydalo: Third Man Records, 2018
Boarding House Reach je zkrátka ambiciózní, neřízená a díky důrazům na perkuse také neuvěřitelně energická tvůrčí deska. Nezapadá do doby instantních vykonstruovaných hitů a muziky determinované stejným hudebním softwarem, jaký používají všichni. Obsahuje nesmyslné množství žánrů a přechodů mezi nimi. Je naprosto megalomanská a ční z ní opravdu velké muzikantské ego.
V tom všem ale tkví její výjimečnost, kterou Jack White dokonale vypointuje v závěru alba: s ohromným hudebním citem a odvahou nespadnout do kýče se pouští do Dvořákovy Humoresky. A také to se mu podaří.
