Recenze: První české uvedení Brittenovy opery Billy Budd stojí na pěvecké vyrovnanosti

Boris Klepal Boris Klepal
26. 1. 2018 11:02
Tuto neděli pražské Národní divadlo znovu uvede inscenaci Billy Budd. Operu anglického skladatele Benjamina Brittena režisér Daniel Špinar směruje k erotickému vyznění, místy opomíjí morální aspekt. Výklad je to sice záměrně tendenční, ale rozhodně působivý a v rámci zúžené interpretace přesvědčivý.
Špinarův výklad Billyho Budda je záměrně tendenční, ale rozhodně také působivý.
Špinarův výklad Billyho Budda je záměrně tendenční, ale rozhodně také působivý. | Foto: Národní divadlo

Na nemocniční posteli leží starý muž a vzpomíná na nejhorší událost svého života. Kapitán anglické válečné lodi kdysi usvědčil z vraždy mladého námořníka Billyho Budda, jenž pak byl odsouzen k smrti oběšením.

První česká inscenace opery Benjamina Brittena Billy Budd, kterou v neděli v repríze znovu uvede pražské Národní divadlo, se odehrává kolem postele nahnuté jako paluba lodi na vzedmuté vlně oceánu.

Kapitán Vere dobře ví, že Budda k vraždě vyprovokovalo falešné obvinění ze vzpoury, jejž vznesl zbrojmistr Claggart. Stejně dobře ví, že Claggart si na mladíka zasedl. Věděla to celá posádka lodi včetně tribunálu, který rozhodl o Buddově osudu.

Jediný kapitán si ovšem klade otázku, kde je hranice mezi literou zákona a skutečnou spravedlností. Celý život se k události vrací, až do svých posledních dnů, kdy děj opery vypráví. Pokouší se tehdejší události zhodnotit z morálního hlediska.

Billy Budd se do vzpomínek kapitána Vereho vrací jako jejich černý bod. "Neohlížej se dozadu, stojí tam temná minulost," mohl by velitel válečné lodi citovat básníka Pavla Zajíčka, kdyby ho znal.

Kdyby se v inscenaci režiséra Daniela Špinara dozadu ohlédl sadistický zbrojmistr John Claggart, spatřil by svou potlačovanou homosexualitu, kterou s jevištní přímočarostí ztvárňuje skupina Losers Cirque Company. Pět takřka nahých akrobatů provází Claggarta jeho osobním dramatem, ve kterém si svůj vnitřní zápas ventiluje týráním podřízených a obsedantním pronásledováním Billyho Budda - jednoho ze tří rekrutů násilím naverbovaných z lodi jménem Lidská práva.

Billy Budd je jako jediný z nich námořník a příchod na novou bárku, zvanou Nepřemožitelná, vítá. Za kapitána Vereho by i zemřel, jak sám později několikrát říká.

Nakonec je popraven za vraždu zbrojmistra Claggarta, kterého usmrtí v jednom z nezvladatelných záchvatů vzteku. Ty jsou jediným temným místem v Buddově andělsky nevinné povaze, kterou vyzařuje i jeho andělský zjev. Není divu, že chlapce si každý hned všimne. V armádě působí jaksi nepatřičně.

Vybral jsem si více surrealistický pohled na věc, vysvětluje svou interpretaci Billyho Budda režisér Daniel Špinar.

Claggart si Budda jako potlačovaný předmět touhy i objekt pronásledování musel vybrat s osudovou nutností. V libretu se ale najde i racionální důvod. Zkušený námořník Billy Budd je coby hlídka zařazen do předního koše - na dost zodpovědné místo - a při radostném zpěvu se loučí s bývalou lodí: "Sbohem, staří kamarádi, sbohem, Lidská práva!" Vzbudí tím podezření důstojníků anglické lodi, kteří Claggarta žádají, aby Budda sledoval.

Jednou z významových vrstev opery je politické napětí mezi Anglií a Francií za francouzských revolučních válek, konkrétně v roce 1797. Jde o část díla, kterou však inscenace režiséra Daniela Špinara potlačuje podobně jako Claggart svou homosexualitu.

Ta je vlastně jediným, co Špinar netlumí. Jeho výklad Billyho Budda je v tomto směru záměrně tendenční, ale rozhodně také působivý a v rámci zúžené interpretace přesvědčivý. Pokud něco opravdu chybí, tak morální stanovisko, s nímž události vnímá kapitán Vere. Lépe řečeno "hvězdný Vere", jak mu říká posádka, která je ochotná se svým velitelem podstoupit sebevětší nebezpečí.

Vere je pro všechny vojenskou, lidskou i duchovní autoritou, což si uvědomuje. Proto nejhůř nese tíži událostí, jež vedou k chlapcově smrti. Vere za ni cítí vinu a sebezpytováním se snaží dojít ke katarzi.

Špinarova inscenace ale morální aspekt věci opomíjí a působivé představení se v závěru ztrácí v mlze. Kapitánovi uniká vnitřní očista - stejně jako mu unikla pronásledovaná francouzská loď chvíli předtím, než Budd zabil Claggarta.

Představení se odehrává na jedné scéně, jejíž autorkou je Lucia Škandíková: v šikmo situovaném vykachlíkovaném prostoru s postelí uprostřed. Ve druhé části přibude ještě několik rakví, v nichž Billy Budd tráví poslední hodiny života. Nejdůležitější je ale postel, kde své vzpomínky začíná i končí kapitán. V blízkosti postele se odehrávají všechna důležitá rozhodnutí a nakonec v ní umírá také Billy Budd. Vere ho probodne mečem poté, co mu symbolicky umyl nohy.

Daniel Špinar všechny vztahy v posádce interpretuje z erotického hlediska. Opera tím nabírá jiný kurz: otevřeně ventilovaná a upřednostňovaná erotika ji neuráží ani neubližuje, jen ochuzuje o napínavou neuchopitelnost.

K erotickému vyznění směřuje v podstatě vše včetně kostýmů Marka Cpina. V Billym Buddovi by se ale erotická touha měla třást ve vzduchu mezi moralizováním, podlostí, vnitřním i vnějším utrpením postav, politickým napětím a vojenskou disciplínou. A to vše ve válce, na nekonečně svobodném i nebezpečném moři.

Je tu ovšem hudba Benjamina Brittena, které se dostává velmi kvalitního provedení. Opět se potvrzuje, že přesvědčivé hudební nastudování pomůže přijmout i hodně specifický režijní výklad. Anglický dirigent Christopher Ward dílo z roku 1924 pojal detailně a vyzdvihl jeho charakter lyrického dramatu.

Brittenovy melodie se neztrácejí v mase orchestrálního zvuku, také v nejtišších pasážích orchestr Státní opery hraje neobvykle vyváženě. Ward si rovněž důsledně všímá pěvců, které pozorně vede a decentní dynamikou jim připravuje příznivou výchozí pozici pro ztvárnění rolí.

V orchestru by především žestě měly zapracovat na spolehlivějších nástupech - to ovšem není věc hostujícího dirigenta, nýbrž individuální kázně hráčů.

Benjamin Britten: Billy Budd
Autor fotografie: Patrik Borecký

Benjamin Britten: Billy Budd

Hudební nastudování: Christopher Ward
Režie: Daniel Špinar
Premiéra 18. ledna, nejbližší reprízy 28. ledna a dále 25. a 27. dubna

V Billym Buddovi má podstatnou úlohu mužský sbor, který v pražské inscenaci odvádí vynikající práci. Sbormistr Adolf Melichar své lidi připravil ke strhujícímu výkonu, z nějž jako by všechny sólové pěvecké party vyrůstaly.

Velká pozornost se v tomto směru už předem upírala k tenoristovi Štefanu Margitovi, pro něhož je kapitán Vere jeho vlastní rekapitulační rolí. Margita zpívá výrazově přesvědčivě, kapitán Vere v jeho podání nicméně působí přecitlivěle, jako člověk více trpící než filozofující.

Barytonista Christopher Bolduc vykresluje Billyho Budda ve všech aspektech - beze stopy směšnosti nebo sentimentu se mu povedlo vyvážit andělskou nevinnost a bezstarostnost mládí s krátkými záchvaty vzteku i bezmocného koktání.

Basbarytonista Gidon Saks ve zloduchovi Claggartovi vystihl i jeho skrytou a trýznivou touhu po chlapci: svou interpretací přispěl k pochopení postavy víc než pět artistů kolem něj. Výborného podání se ale dostalo i řadě vedlejších rolí. První české uvedení Billyho Budda tak stojí na pěvecké vyrovnanosti.

 

Právě se děje

Další zprávy