Jak potvrdily výsledky obnovené ankety Český slavík, český pop a jeho posluchači zůstávají v jádru konzervativní. Místo zkoušení něčeho nového spíš upřednostňují usedlý zvuk a tradiční střídání slok s jasnými melodickými refrény, nejlépe těmi o lásce.
Ewa Farna do místního showbyznysu vstoupila už jako třináctiletá. Díky výjimečnému hlasu i charismatu se brzy stala jeho nedílnou součástí, a byť to v jejích osmadvaceti může znít nemístně, i jeho inventářem. Skoro každý rok vystupovala na Slavících, které letos vyhrála, stejně jako se objevuje v televizních estrádách, soutěžích a na stránkách bulváru, jenž však neřeší její hudbu, ale spíš postavu.
Novinka ukazuje, jak důležité bylo, když se Farna před časem rozhodla překopat svůj profesní život. V dobrém se rozešla s producentem Leškem Wronkou, který ji objevil, a začala dělat věci po svém. Sedm let po předchozím studiovém albu Leporelo teď natočila suverénní, současnou, osobitou a hlavně srozumitelnou desku, jaká v nejvyšších patrech českého showbyznysu nemá obdoby.
"Slavíkovská" úroveň popularity s sebou nese obtížně popsatelná specifika. Interprety, kteří jí dosáhnou, dokáže nejen připravit o ideály, ale umělecky je sevřít do kleští. Odráží úspěch a pozornost. Ta dříve či později začne formovat uměleckou výlučnost směrem k větší podbízivosti a sázce na jistotu. Slyšet je to třeba v aktuálním repertoáru skupiny Kryštof nebo u zpěváka Marka Ztraceného.
Možná díky tomu, že Farna zrádně opojné prostředí úspěchu dobře zná odmalička, se na desce Umami nenechává tvarovat prostředím. Naopak nastřádanou popularitu vkládá do toho, aby posluchačské návyky posunula.
Ne snad že by natočila experimentální, avantgardní či revoluční album. Stačí, že formálně ani obsahem nechodí po předem vyznačených a vyzkoušených stezkách. A vede mimo ně i svou mohutnou fanouškovskou základnu.
Novinka už na první poslech působí skvěle díky obyčejné přirozenosti a uvěřitelnosti. Té přitom Farna nedosahuje nějakým náhlým výronem umělecké geniality, ale důslednou prací na samotných písních.
Nastupující generace českých hudebníků, kteří aspirují na úspěch v mainstreamu, již několik let zkouší nový, ve světě dobře vyzkoušený způsob tvorby prostřednictvím takzvaných songwriting campů. Princip je jednoduchý: umělci z různých částí světa a oborů, kteří se mnohdy dřív neznali, se na pár dní potkají, potlačí ega a společně rozvíjí vzájemné nápady. Dá se to jednoduše shrnout tak, že víc hlav víc ví.
Album Umami vzešlo z podobných střetnutí. Farna jej natočila pod dramaturgickým dohledem organizátora českých songwriting campů Jan Vávry, který dbal i na to, aby materiál, jenž nese podpis plejády skladatelů, textařů a producentů, působil kompaktně.
Pro Farnou to byl ideální postup. Podařilo se jí přímočaře zhudebnit i vlastní roztěkanost a bezprostřednost, která je typická také pro její veřejné vystupování.
Výsledkem je silná popová deska se skvělými skladbami, jež nejsou šablonovité a inspiraci čerpají jak z tradičních odstínů popu, tak z těch aktuálních. O prvním svědčí výrazné využití sborů, leckde až gospelových, třeba hned v úvodním tracku Umami. O druhém pak současná rytmika čerpající z R&B a zejména frázování inspirované hiphopovou lehkostí (píseň No ne) nebo funkovým diskotékovým retrem (Zkraceno v překladu).
Slovo lehkost zároveň vystihuje výraz, se kterým Ewa Farna navzdory těžkotonážním možnostem svého hlasu pracuje. Zpívá energicky, naplno, ale nepředvádí se. Nepotřebuje dávat na odiv, co vše dovede a kolik umí vystřídat poloh. Je ponořená do hudby a v nejlepším smyslu jí slouží.
I díky tomu těch 36 minut alba - přes všechno, co se na něm děje - působí spíš jako rozverné holčičí zpívání než jako nudné opakování osvědčených šablon.
Forma je tu navíc v harmonii s obsahem. Nejpřirozeněji působí texty, ve kterých se Farna důsledně vyhnula šroubovanému poetickému vrstvení slov, jež možná znějí efektně, ale nikdo jim nerozumí.
Písně nezahlcuje bezobsažnými bláboly, zpívá srozumitelně a vyhýbá se klišé. Nejlépe to dokládá fakt, že Umami je velké popové album, které se obešlo bez love songu.
Ewa Farna většinou prostě popisuje svět, ve kterém žije. Platilo to už o prvním singlu a hymně ženskosti nazvané Tělo. O druhém No ne, v němž líčí hledání stability a umělecké relevance ve světě úspěchu, kde má každý připravenou lákavou nabídku. A platí to také o velké baladě jménem Verze 02, v níž dojemně, až na hranici kýče, popisuje setkání se svým třináctiletým já.
Farna, trochu ztřeštěná holka hledající klid a rovnováhu, písně jen nezpívá. Prostupuje jimi a otiskuje se do nich, aniž by výsledkem byl přehnaný patos nebo drama. Spíš to působí, jako když s kamarádkou zajde na kafe a společná témata nějak vyplynou.
Umami je výstavní popové album, ve zdejších poměrech neslýchané. Pohled do aktuálních žebříčků Národní federace hudebního průmyslu přesto ukazuje, že místní rádioví dramaturgové ho řadí do kategorie "nehratelné".
V hitparádě dnes Farna figuruje pouze se singlem Vánoce na míru, který nazpívala před třemi lety pro reklamní kampaň internetového obchodu Mall.cz. Zrovna této předvídatelnosti a tuctovosti je přitom nová deska na míle vzdálená.
Aktuální materiál není potenciálně o nic méně hitový, jen to některé skladby odkrývají až s opakovaným poslechem, kdy slogany a melodie člověku postupně utkví.
Farné se povedlo vzepřít jisté těžkopádnosti či přepjatosti slovanské hudby. Suverénně adaptovala vlivy a rytmy R&B, o kterých se často říká, že "to česky nejde". Raději se obratně vyrovnává aktuálnímu světovému soundu než představám o vkusu a očekávání českých posluchačů. Díky ohromné popularitě přitom může tento vkus a očekávání ovlivnit či rozšířit. A hradby předsudků třeba jednou i zbořit. V tom tkví význam současné Ewy Farné pro budoucnost českého středního proudu.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
Album
Ewa Farna: Umami
Ewolution 2021
