Recenze - Nejednoznačnost. Je moje první spontánní asociace na Placebo. Nejistota, jestli ten hlas v jejich vůbec prvním singlu Nancy Boy patří klukovi, nebo holce. Nejistota při pohledu na Briana Molka, jestli je to kluk, nebo holka, jestli je gay, nebo straight.
Nejistota, jestli hrají příliš tvrdý pop, nebo buzničkovskej rock. Jestli jsou jejich skladby vyfotošopované ódy na předávkování, nebo rozbory úzkostně depresivních a sebezničujících stavů z nemožnosti vybrat si pořádně padnoucí džíny. Nejednoznačnost, jestli ta spolknutá tableta je extáze, rohypnol, nebo doopravdy jen neúčinná látka.
Kdy mizí nejednoznačnost? Ve chvíli, kdy Pierot sleze z pódia do maskérny a otevře tubu s odličovacím mlékem. Což je přesně případ Placebo na novém albu Battle for the Sun, které je ukázkovým případem desky ve stylu "návrat ke kořenům". Nebylo by na tom nic zas tak alarmujícího, kdyby Placebo někdy nějaké kořeny měli.
Jenže když se kapela, která svou identitu patnáct let budovala na zastírání, posouvání a rozpíjení identity, začne tvářit, že objevila solidní podstatu a pravou rockovou tvář, je čas říct si: "Mejdan skončil." A rychle vypadnout, protože jestli se ještě nějakou dobu zdržíte, budete nejspíš muset hostiteli pomáhat se šůrováním.
Battle for the Sun charakterizují z hlediska kapely dvě kardinální změny. V tomto případě bohužel ale není jedna zpráva dobrá a druhá špatná.
Angažovat na post nového bubeníka Stevea Forresta, člena kalifornské takřka úplně emo skvadry Evaline, a nechat album produkovat Davidem Bottrillem, který natáčel s natolik testosteronovými spolky jako Tool, Godsmack, Mudwayne nebo Coheed and Cambria, totiž není, čemu se běžně říká: "najít novou cestu", ale znáte to spíš jako "asistovanou sebevraždu".
Účast obou dvou zmíněných drasticky zahýbala s hormonální hladinou tria a z někdejšího intimně intenzivního i lehkomyslně melancholického zvuku se stalo až machistické očekávání stadiónových davů. Na tachometru vlivů se ručička sune od T. Rex k My Chemical Romance.
Dá se to vysvětlit i tím, že Placebo chtějí z existenčních důvodů záměrně nakopnout svoji kariéru v USA a Battle for the Sun berou coby možnost, jak přidržet za ruku emo v módu v momentě jejího skonu.
Proto symptomaticky ubylo i elektroniky, zjednodušily se aranže ve prospěch kytarových partů a dostáváme se někam na úroveň tuposti posledních Marilyn Manson nebo Smashing Pumpkins, kterými se Placebo ostatně vždycky inspirovali. Nyní i ve zlém.
Placebo samozřejmě nikdy nebyla záhadná kapela se spoustou tajemství, ke kterým se posluchač musel prokousávat, ovšem díky dlouho dvojakému charismatu Briana Molka nikdy nepůsobili tak neomaleně přímočaře jako na Battle fot the Sun. Začne to již se strojově přirážející Kitty Litter a neopustí je ani v singlové For What It's Worth.
Záchvěv dávného glamu prosvitne v Ashtray Heart, ale z perspektivy celého alba to je jen dohořívající čvaňhák ztracené nevinnosti.
Rozdíl oproti poslednímu řadovému - vynikajícímu - Meds se podobá notorickému baliči, jemuž stouply úspěchy natolik do hlavy, že se z vlastní samolibosti přestal snažit o vtip, roztomilost, koketérii a svůdnost; domnívá se, že od teď vás dostane do postele jenom na svůj ksicht.
Možná jo. Ale nijak speciálně si už u toho připadat nebudete.
Placebo: Battle For the Sun. CD. 52 minut, vydala firma Dreambrother 2009.
