Na přesvědčivém vyznění aktuální desky má výrazný podíl producent Stuart Price, spolupracující s elektro-popovou dvojicí již podruhé a podle všeho ne naposledy.
Nevymýšlí převratné koncepty za účelem kapelu proměnit. Pouze zajišťuje, aby její prakticky neměnný hudební styl nepostrádal informovanost o současných trendech. Pricův vklad by nicméně přišel vniveč, kdyby samotní Pet Shop Boys neoplývali energií, radostí a invencí, kterých si nelze nevšimnout od prvních vteřin.
Na všudypřítomný taneční základ trojice ve dvanácti písních vrství analogové zvuky, kontrastní hudební nálady a tematicky odlišné texty. Výraznou nosnou melodii má sice jen polovina skladeb, ale rozpohybovat dav na koncertě jistě zvládnou všechny.
Po úvodní ódě na radost s názvem Happiness následuje nezvykle autobiografický singl The Pop Kids plný vzpomínek na mladá léta dvou přátel. Energickou Groovy pak vystřídá The Dictator Decides, ponurý a vážnější protestsong. Politická kritika ovšem pro kapelu není ničím novým. Tennant s Lowem se již dříve vyjadřovali k dění například ve Spojených státech, potažmo Blízkém východě.
Ve druhé půlce desky může posluchač mít stále stejného tanečního rytmu už dost. Vše naštěstí včas spasí povedený Sad Robot World, jediný pomalejší track, a chytlavá, opět roztančená dvojice Burn a Into Thin Air na závěr.
Některé texty bohužel postrádají alespoň náznak poetiky. Taneční hudba pochopitelně není místem, kde bychom hledali květnaté verše, ale i tak jsou rýmy občas až příliš strohé, bez „šmrncu“, a tudíž neschopné navodit požadované emoce. Českému uchu však naštěstí anglické texty znějí dobře téměř vždy.
Přímočaré názvy některých písní (Happiness, Groovy) svého významu dostojí vždy. V případě názvu celé desky – Super – byli ovšem Pet Shop Boys možná až příliš sebevědomí.
Ano, třinácté studiové album britských legend je v rámci jejich tvorby nadprůměrné a potvrzuje, že jako skupina nepatří k těm, které žijí jen z vlastní minulosti, ale to skutečně nejlepší už mají Tennant s Lowem pravděpodobně za sebou.
Hodnocení: 80 %
