Recenze: Olympic hraje autentický rock’n’roll stejně dobře jako ploužáky

Josef Vlček Josef Vlček
16. 11. 2020 12:00
Klobouk dolů před Petrem Jandou. Nové album jeho kapely Olympic se zvukomalebným názvem Kaťata prokazuje energii osmasedmdesátiletého muzikanta a chuť nežít jen z minulosti. Který rocker dokáže v takovém věku vydat nesentimentální kolekci nových písní, lehce posunout zvuk sestavy novým směrem a ještě se na své stáří podívat s nadhledem?
Tak hluboko jako na nové desce Olympicu snad osmasedmdesátiletý Petr Janda nezpíval, ani když vystupoval v muzikálové verzi Rusalky.
Tak hluboko jako na nové desce Olympicu snad osmasedmdesátiletý Petr Janda nezpíval, ani když vystupoval v muzikálové verzi Rusalky. | Foto: Michal Matyáš

Petr Janda nepředstírá, že je mladík, což ale neznamená, že už se necítí jako rocker. Větší část písní na novém albu Olympicu je o vzpomínkách, ale mají drsnou polohu. Často v nich slyšíme dědkovské holedbání starého frajera a písně voní pověstným rockovým tématem sexu, drog a rock’n’rollu.

Hospoda a bar k tomu samozřejmě patří také. A správný tvrdý chlap se nestydí občas přidat i trochu sentimentu v nějakém ploužáku.

Smrt? Na tu není čas myslet. Leda na kamarády, kteří už to mají za sebou. "Už moře let vidím tenhle svět / Spíš jako příběh k pousmání," zpívá své krédo Janda. Jinde prozrazuje, jak to přežít: "Nesmím se ohlížet / Už vůbec ustrnout."

Zdá se, že po Petru Chrastinovi a Zdeňku Rytířovi našel konečně Petr Janda textaře, který vyhovuje jeho dnešnímu, lehce furiantskému stylu. Ondřeje Fencla známe jako kapelníka doprovodné skupiny Luboše Pospíšila a pospíšilovsky rozmáchlé jsou i jeho texty pro novinku Olympicu. Možná mohly být méně upovídané, se záplavou slov se ale zkušený Janda dokáže vyrovnat.

Důležité je, že to jsou texty na tělo, obsahově zhruba v intencích éry před 40 lety, kdy to Olympicu slušelo nejvíc: éry, kdy Janda zpíval "kdo tě líbá, když ne já".

Titulní píseň s brilantně eroticky naladěnou poslední slokou, ploužák nazvaný Šrám, co se nikdy nezahojí nebo pijácká Hejá jsou evidentně nejlepšími skladbami alba - a všechny je napsal Fencl.

Za text k titulnímu singlu Kaťata si Olympic na sociálních sítích vysloužil kritiku. Foto: ČTK. | Video: Supraphon

Spíše raritu představuje textařský příspěvek Michala Malátného. Je snadné si představit, jak by skladbu Ach zpívali jeho Chinaski, ale Janda k ní přistupuje nekompromisně, byť laskavě.

Na desce Kaťata si ostatně frontman sám vyzkoušel i textařskou roli. Jandovi patří spoluautorství úvodní písně a hlavně závěrečné Nemám páru. V obou naplno zaznívá jeho smysl pro humor.

V souvislosti s Nemám páru stojí za povšimnutí Jandův hlas. Tak hluboko jako na novém albu snad nezpíval, ani když před řadou let v muzikálové verzi Rusalky hrál Vodníka. Už Karel Gott tvrdil, že závidí barytonům a basům, kteří hlasově stárnou pomaleji než tenoři, a když jim hlas věkem klesne ještě víc, navíc jim to sluší.

To je případ Petra Jandy, i když občas je vyšší věk v hlase trochu zdát. Jeho zpěv, například v Nemám páru, se blíží až k recitaci. Patří to k image, se kterou desku vytvořil - totiž že nemá smysl něco předstírat. Také proto vyznívají Kaťata tak sympaticky poctivě.

Ploužák nazvaný Šrám, co se nikdy nezahojí patří k nejlepším skladbám alba. Foto: Michal Matyáš. | Video: Supraphon

Kaťata jsou rovněž první deskou Olympicu, na níž klávesy ovládá nový člen sestavy Pavel Březina, ostřílený muzikant, který kdysi hrával s uherskohradišťskou Argemou. Ke kapele se připojil letos v březnu jako vítěz konkurzu, jehož finále Olympic přenášel on-line.

Na právě vydané desce už je Březinův vliv znát. Klávesy vystupují víc do popředí a v některých skladbách se svými sóly stávají partnerem sól Jandových.

Aranžmá výrazně připomene britský rock začátku 70. let minulého století, dobu Deep Purple a Uriah Heep. Tyto kapely se vybaví v paměti, když zazní klávesový rozjezd na začátku titulní písně alba nebo v úvodním riffu Hammondových varhan a kytary v Ach. Nejsou to ale autentické "sedmdesátky", spíš retro viděné očima a technologiemi dneška.

Obal alba Kaťata.
Obal alba Kaťata. | Foto: Supraphon

Současný Olympic i přesto zůstává tím klasickým Olympicem, který zrodil českou rockovou hudbu. Autentický rock’n’roll dodnes hraje stejně dobře jako ploužáky.

Síla Kaťat není v kolekci singlových hitů, ty musí Olympic přenechat mladším, ale v celku. Působí jako sbírka různorodých momentek, shromážděných ve fotoalbu bez ladu a skladu, a přece dohromady tvořící nějaký nedefinovatelný obraz lidského života, míchající vzpomínky a současnost.

Rocková hudba bývala hudbou mládeže. Jak čas utíká, stává se hudbou střední a starší generace. Hity ale vytvářejí ti nejmladší. Desky jako Kaťata nemají takový dopad, jaký by zasloužily. V 80. letech by minimálně ze tří skladeb byly hity. Dnes osloví spíše starší generace. Ty ale zase ocení poctivou muziku.

Olympic: Kaťata

Supraphon 2020

 

Právě se děje

Další zprávy