reklama
 
 

Pop je jí těsný. Zpěvačka Solange novým albem pokračuje v umělecké emancipaci

7. 3. 2019 11:04
Nikdo nechce být škatulkován jako mladší sestra někoho úspěšnějšího. Letos třiatřicetileté Solange Knowlesové, která právě vydala nové album When I Get Home, ale toto označení zůstane nejspíš do smrti.

Cesta, po které americká hudebnice a zpěvačka kráčí přinejmenším posledních sedm let, od EP jménem True, ji přitom ze stínu slavnější Beyoncé dávno vyvedla. Dnes už obě sestry nejsou soupeřky, každá hraje na trochu jiném hřišti.

A když už tedy srovnávat, pak tři roky staré album Solange nazvané A Seat at the Table je lepší než cokoliv, co kdy vydala její starší sestra. Přinejmenším Beyoncé nikdy neobdržela ocenění za album roku od "hipsterského" hudebního serveru Pitchfork. Ne že by o ně někdy stála.

Solange se teď se svojí aktuální, čtvrtou studiovou deskou When I Get Home stadionovému popu své sestry vzdaluje nejvíc, jak to jen jde. Album se bez varování zjevilo na streamovacích službách 28. února o půlnoci. Je to nahrávka bez vyložených hitů, stvořená z improvizací a snových písňových črt, se strohými aranžmá. Překvapuje svojí atmosféričností.

Jedná se o desku rozkročenou mezi jazzem, abstraktním hip hopem, dream popem, ambientem i art rockem. V něčem lakonickou, skoro až vzdušně éterickou. Enigmatickou a ve své neuchopitelnosti radikální. A hlavně unikátní. Pro fanoušky, kteří čekali další hity jako Cranes in the Sky nebo Don't Touch My Hair, možná až příliš.

Čeho se chytit?

Solange od vydání poslední nahrávky přednášela v londýnské Tate Gallery, stvořila taneční performanci pro newyorské Guggenheimovo muzeum, předávala ceny za design a také režírovala video pro kolegyni, pěvkyni SZA.

Médium popu jako by se pro ni stalo příliš těsným a nynější album When I Get Home je dalším krokem k umělecké emancipaci.

Solange se jím především osvobozuje od písňové struktury. Míří vstříc pojetí hudby jako psychedelického zážitku, který má zapůsobit na posluchačovo vědomí či podvědomí.

Hned v úvodním tracku Things I Imagined se hlas pohupuje v nadýchaných polštářích basy a syntezátorů, které pro Solange vytvořili brooklynská jazzová skupina Standing on the Corner a hudebník John Carroll Kirby, dosud se pohybující hlavně v žánru new age.

V následných skladbách Down with the Clique a Way to the Show se přidávají jazzové bicí a psychedelická kytara, písně ale jako by zlomyslně unikaly pozornosti posluchačů, kteří se ve volnomyšlenkářských strukturách nemají čeho chytit.

Občas se vynoří popovější moment - track Stay Flo s výrazným beatem, pod nímž je podepsán současný hiphopový hitmaker Metro Boomin, nebo kompozice Almeda, nad níž se ve studiu potkali producenti Pharrell Williams a The-Dream a kde účinkuje atlantský raper Playboi Carti.

Track Stay Flo má výrazný beat od hiphopového hitmakera Metro Boomina. | Video: Columbia Records

Zvládneme to bez hitů

Hravá atmosféra omámila i hostujícího rapera Gucciho Manea, který rozverně veršuje v jiné písni My Skin My Logo.

Vyložený hit pro rádia typu tři roky starých Cranes in the Sky nová deska postrádá. Ale je slovo "postrádá" namístě? Zpěvačka Solange tentokrát prostě míří někam trochu jinam.

Úplně jasná není ani její politická agenda. Mezi řádky lze číst proklamace ženské síly i afroamerické hrdosti, ostatně album vyšlo přesně na pomezí měsíce února, který je v USA znám jako Měsíc černošské historie, a března, který je pro změnu Měsícem ženské historie. Ani na jednom z těchto témat ale deska výhradně nestaví, alespoň ne tak explicitně jako tři roky stará Solangina nahrávka A Seat at the Table.

Texty jsou minimalistické, Solange často jen opakuje slogany, jako by se nechala unášet improvizací. Ostatně ve streamované debatě z počátku týdne zpěvačka vysvětluje, že chtěla, aby nová deska kladla víc důraz na to, co "cítí", než "co chce říct". Ve stejném rozhovoru dále hovoří o hledání inspirace u minimalistického skladatele Steva Reicha nebo představitelů progresivního jazzu Alice Coltraneové a Sun Ra.

Najít si vlastní cestu

Nové písně Solange propojují krátké promluvy žen, od spirituálních kouček z YouTube až po básnířky. O ženách se zde mluví jako o "ztělesnění božského vědomí", jiná slova apelují, ať nic neděláme bez úmyslu. Působí to dojmem, jako by texty měly posluchače ještě více zmást.

Solange k desce vydala i vlastní půlhodinový film, v němž nové písně doprovází atmosférické záběry města Houstonu, kde vyrůstala, nebo sonda do místní taneční kultury. Desku tak lze brát i jako enigmatický milostný dopis metropoli, na jejíž velké hudební postavy minulosti jako rapera Scarface či zesnulého hiphopového vizionáře DJ Screwa odkazují texty písní.

Solange: When I Get Home

Solange: When I Get Home

Columbia Records 2019

When I Get Home představuje nahrávku odhodlanou neprozradit posluchačům víc, než je nutné, a žádá po nich, aby si k ní našli vlastní cestu. Rozkročená je mezi intimním neosoulem devadesátých let, jaký dělaly zpěvačky Erykah Badu a Jill Scottová, a ambiciózním křížením indie popu a R&B v duchu raperů Franka Oceana a Blood Orange.

Solange stvořila desku jako posluchačské dobrodružství, slastný psychedelický výlet, na nějž je lepší vydat se bez mapy a jen tak se nechat vést. To ostatně čteme už v názvu alba: naši cestu vede víra, že nemůžeme skončit jinde než zpátky tam, odkud jsme přišli, uvnitř sebe a svých kořenů.

Tato jistota však dobrodružství s novou deskou Solange nečiní o nic méně zábavným.

autor: Karel Veselý | 7. 3. 2019 11:04

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama