Po výtečných deskách Baromantika a V hodině smrti nepřekvapí, že také právě vydaná Řeka je komplexní album, na kterém hudba přerůstá běžné písňové struktury a už tím klade na posluchače jisté nároky.
Je fascinující naslouchat, jak daleko se čtyřiačtyřicetiletá Lenka Dusilová dostala na umělecké cestě za hudební svobodou. Na Řece překonává potřebu dělat věci jinak jen proto, aby byly jiné.
Během průzkumů hudebních struktur objevuje přirozený vlastní jazyk, k němuž patří hledačství, stejně jako odvaha nastolit silnou melodii, která se do posluchače zatne nebo ho naopak ukonejší.
Vzácné je na Řece především to, že hudba plyne samozřejmě a organicky, bez autorského tápání, které alternativní hudebníci tak často schovávají pod nálepku zajímavosti. Dusilová se po neprostupných cestách vydává s jistotou, ostříleně. A pokud je - vzhledem k rodinným tématům a traumatům, ke kterým se vrací v textech - do sebe zahleděná, u posluchače vzbuzuje potřebu dívat se a vnímat s ní.
Zřejmě to souvisí s hudebním vývojem a zkoumáním, kterým si prošla za šest let od posledního alba. Na koncertech postupně vyměnila živé muzikanty a někdejší kapelu za sadu důmyslně propojených looperů, sekvencerů a dalších přístrojů. Postupně se nořila hlouběji do technickými možnostmi neomezeného, hypnotického podsvětí na sebe vrstvených smyček, nálad, atmosfér a niterných emocí.
Právě ty tvoří i strukturu a hloubku alba Řeka, které přesto umí být až překvapivě přístupné a vnitřním napětím posluchače naplno pohltí. Stačí mu věnovat trochu pozornosti, aby prokázalo, že i hudba umí dočasně měnit vědomí.
Téměř 70 minut trvající nahrávka vznikla ve studiích Sono. Produkovala ji zdánlivě nesourodá dvojice: právník, skladatel a vydavatel jazzové hudby Petr Ostrouchov, který je podepsán pod oceňovaným albem Jednou tě potkám Vladimíra Mišíka, a s alternativní elektronikou a sound designem spjatý Ondřej Mikula, známý pod přezdívkou Aid Kid.
Zvukově novinka protíná jejich odlišné zkušenosti a přístupy. Je bytostně "živá", opřená o základy nahrané skvělými muzikanty: bubeníkem Romanem Víchou, klávesistou Martinem Brunnerem a baskytaristou Matějem Belkem. Ty v dalších vrstvách zdobí a zvukově rozšiřují perkuse, dechy jazzového Concept Art Orchestra, smyčce, etnické flétny či pedal steel guitar Josefa Štěpánka, stejně jako syntezátory a další již ryze elektronické nástroje.
Účelnost, s jakou Řeka vyvěrá z tohoto babylonu zvukových možností, je působivá sama o sobě. Tím spíš, že tu na sebe jednotlivosti nestrhávají zbytečnou pozornost a dávají vyniknout celku, jehož koncept do značné míry tkví v navzájem propletených zvukových texturách.
Stejné je to s hosty. Kromě spousty skvělých hráčů kupříkladu závěrečnou, takřka čtrnáctiminutovou Tmou prolínají hlasy hostující Moniky Načeva a Ivy Bittové; jako mimochodem, přitom tak namístě.
Řeka je neobyčejně soudržná a důmyslně vystavěná deska. Strukturou připomíná soundtrack bez filmu, jehož příběh se díky detailům při každém dalším poslechu odvíjí trochu jinak.
O působivosti celku ostatně svědčí i zdánlivý vydavatelský rozmar: ve verzi určené pro download je jako bonusová skladba nahrané celé album v jediné stopě včetně zvukových předělů, které na streamingových službách absentují. Celkový dojem z nepřerušovaného poslechu je pocitově působivější. To, jak autoři nahrávku provázali do jednotného zvukového zážitku, zdaleka nesvědčí jen o smyslu pro detail.
A co je nejdůležitější: velkorysý a zvlášť v českých podmínkách neotřelý producentský přístup vytvořil takřka nekonečný prostor, v němž Lenka Dusilová vyráží libovolnými směry a tempy.
Ve skladbě Białe konie překvapí folklorními nápěvy v polštině, z abstraktního vokálního spletence písně Vojsko protáhne posluchače přímo do syrové dětské krajiny básně Panenka Maria: sádrové lepidlo, kterou v následující DNA propojí se současností jak zvukově, tak samplem vlastního syna.
Po skoro 25 minutách poslechu pak naplno udeří Vlákna. Temná, melodicky chytlavá triphopová snová vize s takřka hororovým závěrem je prvním z vrcholů alba.
V souvislosti se vznikem desky Dusilová mluví o vnitřní očistě. Když se po procházce krajinami, které jsou často plné vlastních démonů a nejistot, rozezní titulní skladba a Dusilová začne jemně a konejšivě zpívat, že "zlý můry odletí jak dým nad továrnou", je zřejmé, že očistnou, katarzní sílu otiskla i do nahrávky.
Místo běžných písniček definovaných slokami, refrény či aranžmá, které dříve nebo později odezní, posluchačům postupně, přirozeně a poutavě nabízí prožitky, jež utkví. A to je nejspíš největší pochvala, která pro nevšedně svobodnou Řeku Lenky Dusilové platí beze zbytku.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
Lenka Dusilová: Řeka
Animal Music 2020