reklama
 
 

Recenze: Norah Jones se vrátila k čistému jazzu. A popřela tak část své hudební identity

22. 10. 2016 14:00
Hudební trendy jsou nevyzpytatelné a své o tom ví i Norah Jones. Zkraje milénia vydala svůj křehký písničkářský debut Come Away With Me, z něhož se zcela překvapivě a bezprecedentně stal komerční trhák. Třiadvacet milionů prodaných kopií nastartovalo kariéru, která momentálně došla až k sólovému albu s pořadovým číslem šest. Po různorodém experimentování se Day Breaks neokázale vrací ke zpěvaččiným kořenům – k čistému jazzu.

„Říkejme tomu prostě hudba. Nechápu, proč by člověk nemohl stále dělat nové věci,“ řekla Norah Jones ke své nové nahrávce Day Breaks magazínu Vogue.

Posluchač by po takovém prohlášení mohl nabýt dojmu, že se i tentokrát budou protínat plochy žánrů, mezi jejichž mantinely se americká interpretka vždy pohybovala – písničkářství, country, soft rock, folk, jazz a v neposlední řadě nevtíravý pop, díky kterému v začátcích kariéry dokázala učarovat davům stejně masově, jako se to momentálně daří britskému fenoménu Adele.

Jenže ono tomu tak ve své podstatě vůbec není – Norah totiž přestřihla nitky, které ji ke zmíněným hudebním kategoriím poutaly, a nahrála desku, jež od začátku do konce plyne stejně neškodně jako neambiciózně.

Pryč je příjemně nadrzlé koketování s elektrickými kytarami, jemnou elektronikou, s filmovými aranžemi a obecně i se snahou zasadit svůj zvuk do současnosti. Day Breaks obsahuje kromě devíti původních písní celkem tři jazzové covery, ale ve skutečnosti všechny společně bez výjimky zní, jako kdyby byly opětovně vytaženy z velkého amerického zpěvníku a následně pouze lehce oprášeny.

Kupříkladu skladba Tragedy se nepokrytě hlásí k odkazu, kterým je protkána celá zpěvaččina tvorba – k jazzové legendě Billie Holiday. Oproti ní nabízí pouze uhlazenější zvuk, ale hudební výstavbou a textovou melancholií jsou si velmi podobné. Obdobně jsou na tom i tklivá It's A Wonderful Time For Love nebo pro Norah typickým klavírem podbarvená And Then There Was You.

Jedno z mála míst, kdy se Norah odpoutá od tradičně znějících kompozic postavených na několika málo nástrojích, je skladba Flipside. Ta především díky retro perkusím zní, jako kdyby se na album zakutálela ze soundtracku k seriálu Vinyl, což monolit pomalých skladeb příjemně rozrušuje. Velmi povedená je i titulní Day Breaks, jež je skvěle vystavěnou hudební metaforou o přečkávání krizí, po nichž „s rozbřeskem v hlavě dál prší v srdci“.

Další osvěžující momenty však už nahrávka často nenabízí. Může za to i výběr spolupracovníků – drive, který povětšinou pomalým skladbám dodával Jack White nebo producent Danger Mouse, polovina kdysi úspěšného dua Gnarls Barkley, je zkrátka ve větší míře pryč a zůstává jen ve vzdálených ozvěnách.

Day Breaks je solidním albem pro posluchače, kterým se nikdy neomrzí staré dobré skladby starých dobrých interpretů. Ta část zpěvaččiných příznivců, kteří si Norah Jones oblíbili především jako experimentátorku se sametovým hlasem, bude proto nutně zklamána. Ohlédnutí do minulosti jí vždy vycházelo, pokud mohlo vykvést na pozadí různorodosti. A ta tentokrát i přes hudební vyspělost skladeb nepřichází.

Hodnocení: 65 %

Norah Jones - Carry On | Video: YouTube

autor: Lukáš Boček | 22. 10. 2016 14:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama