Recenze – Upřímně, je strašně snadné nad Jediným krokem zlomit hůl tak nějak automaticky, sotva se začne točit v přehrávači. U náročnějších posluchačů Noid bojuje s jistými předsudky, protože pro ně jeho bývalá kapela Dolores Clan bylo to nejlepší v jeho kariéře a pak už to šlo dolů – bulvár, muzikály, Eurovize...
Je to argument částečně pochopitelný, ale bylo by dobré na něj u nové desky nebrat ohled. Řekněme to rovnou, komu Noidova tvorba připadala křupanská, toho nová deska v dojmu utvrdí. Objektivně je ale třeba přiznat, že v rámci mainstreamu, jako zboží pro posluchače, který v hudbě nehledá umění, ale odpočinek, nabízí od každého něco.
Našlapaný začátek pro fanoušky tvrdší polohy, klidnější střed pro návštěvníky muzikálových představení a bonbónek na závěr stojící za poslech i pro ty, kteří jinak Noida nemusí.
Ondřej Brzobohatý, Tomáš Belko (Sto zvířat), tandem Soukup-Osvaldová nebo Daniel Landa – tvůrčí tým nové desky je ještě širší a zahrnuje i samotného zpěváka. Jsou to zajímavá jména a dohromady nedávají jasnou představu o cestě, kterou se chce Noid vydat. Vždyť tvorba Landy a Brzobohatého jsou prakticky protiklady!
Výsledkem je rockové album s popovým podtextem, ale zároveň to není standardní poprock, na který jsme z našich rádií zvyklí. Jedinej krok se chce (logicky) prodat, pokukuje po žebříčcích, ale taktéž je obsahově těžkopádný (pozor, nikoliv náročný). Jako kdyby vám v restauraci na porcelánovém talíři přinesli cihlu.
Možná proto je Noid nejzajímavější ve skladbách, které nejsou jeho domovským žánrem. Funkově laděný Příběh, kovbojka Tenkrát na východě nebo ke konci schovaná píseň Poslední akční hrdina z pera Ondřeje Brzobohatého, což je obsahově nejzábavnější věc na albu, a to i přes to, že obsahuje textařská klišé typu den / sen.
Níže uvedené hodnocení budiž takovým symbolickým rozcestníkem – komu vyhovuje střední proud a chybí mu v něm trochu toho testosteronu, ať si dvacet procent přičte. Náročnější posluchač sundá stejný počet dolů, protože pro něj zkrátka Noid hudbu nedělá.
Hodnocení: 50 %
