reklama
 
 

Recenze: Nightwish v Praze předvedli profesorský metalový kabaret bez tváře

8. 12. 2015
Nightwish Nightwish | Foto: ČTK
Společný koncert finských hvězd Nightwish, jejich o něco méně hvězdných kolegů Amorphis a švédské dynamické deathmetalové úderky Arch Enemy měl být vzhledem k termínu předčasnými Vánocemi pro vyznavače tvrdého kovu. A naplněná holešovická Tipsport Arena se dozajista bavila napříč všemi generacemi zastoupených fanoušků. Ovšem vystoupení hlavních hvězd ambici udělat si „ten zatraceně nejlepší pondělní večer vůbec“ tak úplně nenaplnilo.
Doporučujeme

Praha – Předskokani – respektive „speciální hosté“ – přitom odvedli v přípravě publika skvělou práci. Amorphis sice v podstatě jeli jednolitou metalovou obdobu vzteklého pokusu o vykopnutí plic z lidí v předních řadách, ale od těch se nečekaly žádné rozmanitosti. Oni byli na koncertě od nakopávky večera a tu si odškrtli bez problémů.

Ještě lépe svůj čas využili a více než standard pak odvedli Arch Enemy, jejichž stále relativně nová zpěvačka Alissa White-Gluz na pódiu doslova řádila. Její nasazení by mohl sledovat nejeden kolega z branže.

A ještě větší pozornost by měl věnovat způsobu, jakým si tahle Kanaďanka dirigovala publikum. Ve chvíli, kdy pronesla „Zpívejte, křičte, skákejte, servěte se – je mi to jedno, ale dělejte NĚCO!“ a diváci jí zobali z ruky, se zdálo, že večer bude skutečně výjimečný, protože když tohle zvládá host hlavní hvězdy…

Bohužel se ukázalo, že to byl vrchol koncertu. Tedy alespoň pokud se od metalové show stále očekává především dynamická výměna energie, kdy se publikum i umělci vzájemně nabíjí a ve vzduchu to „jiskří“. Moloch Nightwish ovšem vsadil na strategii sebeutvrzování – směrem k publiku „když jste tady, pořád jste metalisté a děláte parádní parohy“ a směrem k sobě ve stylu „jsme tak zatraceně epicky úžasní, že si můžeme po skoro dvou hodinách místo gradace dovolit dvouminutové symfonické intro…“ No, nemůžou.

Plamenomety finského kabaretu

Problém rozhodně není v již třetí zpěvačce, která se v Nightwish chopila mikrofonu. Nizozemka Floor Jansen, nastoupivší v roce 2012 po odchodu Švédky Anette Olzon, má parádní hlas, který se hodí jak k novému materiálu, tak ke klasikám z repertoáru skupiny. Jistě, není lepší než Tarja Turunen, ale standard kapely drží bez problémů. A i když není její projev tak živelný jako již zmíněné Alissy White-Gluz, nedá se říct, že by se na pódiu flákala. I kdyby ovšem měla hlas boha a projev satanáše, abychom parafrázovali Vláďu Šafránka z času jeho působení ve skupině Hárlej, stejně nikdy nedosáhne věhlasu své předchůdkyně.

Tarja Turunen byla totiž skutečně hvězdou, hlasem, duší kapely – je jedno, jak to nazveme. Dávala prostě Nightwish tvář. Tu tvář, jejíž ztrátu se ještě daří na albech nahrazovat aranžemi, pokusy o epické komplexní příběhy a dalšími vychytávkami. Ovšem naživo se ukazuje, že je Jansen jen dalším nástrojem, v mnoha chvílích přinejlepším „jen“ stejně důležitým jako propracovaná show.

A ano, show je skutečně výborná. Již odhalení pódia, které skvěle prodá prohloubení prostoru, je působivé… a následují výbuchy jisker, šlehající plameny, oblaka páry, projekce, osudový hlas pronáší jednotlivá intra a vše podtrhuje, že tahle skupina je prostě Velká Skupina. Jenže upřímně, kvůli plamenům, ať jsou sebevětší, se na Nightwish nechodí. Nechte Floor zpívat, chtělo by se zvolat. Ale ani to by dost možná nepomohlo. Její pozice na pódiu je totiž skutečně benjamínkovská, přestože by vzhledem k povaze materiálu a stylu Nightwish měla hrát nezpochybnitelný prim.

Bohužel se o prostor musí dělit s Marco Hietalou (který kdysi tvořil „zvířecí“ kontrast ke „krásce“ Tarje) a kdysi jasné hudební směřování skupiny k fúzi opery a metalu se tříští. Pokus o velké epické celky (Imaginaerum), staré hity z období alb Wishmaster až Once, objevování irských kořenů finských legend (protože každý dnes objevuje svoje irské kořeny) díky angažmá Troye Donocleye… a vrcholem budiž magický moment s tisíci zvednutými smartphony (protože zapalovače už nejsou dost cool) při až minstrelské baladě v Hietalově přednesu, z kterého by mi vhrkly slzy do očí… kdyby to bylo na koncertě Blind Guardien.

Ne, Nightwish neodehráli špatný koncert. Jejich výkon je čistě formálně bez chyby. Ovšem vyloženě si říká kvůli nedostatku energie a jednotné vize (pokud nepočítáme megalomanské představy o vlastní všestrannosti a výjimečnosti Tuomase Holopainena) o ironická přirovnání. Třeba sportovní, že finští metaloví rekové podali profesorský výkon. Nebo že jsme v duchu všem známého stadiónového roku byli svědky divadelního, či ještě lépe kabaretního metalu.

Nightwish odvedli jen a pouze profesionální výkon, který se asi nejvíc provinil tím, jak byl smířlivý a konejšivý. Pokaždé ovšem, když se kapela opřela místo do čudlíků efektů do nástrojů a pustila Jansen ze řetězu, to byla stále síla. Bohužel, takových momentů Tipsport Aréna mnoho nezažila.

autor: Boris Hokr

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama