Slavná bluegrassová houslistka a zpěvačka Kraussová s rockerem Plantem před 14 lety natočili první společné album moderních coververzí starého amerického country, blues či rocku. Desky nazvané Raising Sand prodali přes dva miliony kusů, získali pět cen Grammy včetně té hlavní pro album roku a vystupovali všude od sportovních hal po stadion v londýnském Wembley.
"Myslel jsem, že znám Ameriku jako své boty, než se přede mnou díky Alison otevřel širý svět country," vzpomíná v aktuálním čísle časopisu Mojo třiasedmdesátiletý Angličan Plant, který do USA jezdí od konce 60. let minulého století. "Já vyrůstala s americkými lidovkami, ale až díky Robertovi jsem objevila jejich bluesové verze, což jsou často jen jinak podané, ale v základu stejné příběhy o lásce, ztrátě nebo smrti, suchu, vztahu farmáře k půdě," dodává padesátiletá Kraussová.
Vzájemně si pomohli rozšířit i publikum. Z pohledu Evropanů byl hvězdou Plant, někdejší frontman skupiny Led Zeppelin, kterou navzdory lukrativním nabídkám odmítá obnovit. Než by se vracel do minulosti, také v Česku představuje čím dál dobrodružnější formace. V posledních letech zejména Sensational Space Shifters, kde figurují africké nástroje i elektronika.
Američané ovšem stejně dobře znají Kraussovou, která s houslemi již vyrůstala, od roku 1987 inovuje tradiční žánr bluegrass s progresivní kapelou Union Station a donedávna byla s 27 soškami nejúspěšnější ženou v dějinách cen Grammy. Ty naopak Plant prvně získal až za spolupráci s ní.
"Kdykoliv vyhlašovali vítěze nějaké kategorie, u předního stolu se už už zvedali členové kapely Coldplay. Pokaždé jsem k nim zasyčel: sednout! Teď je řada na mně!" vzpomíná zpěvák v časopisu Vanity Fair.
Na úspěch se pokusili navázat záhy, ale nikam to nevedlo, a tak jen před šesti lety vydali filmový vánoční song Light of Christmas Day. Celé ty roky si však vzájemně posílali písně, až se nyní opět sešli a vytvořili druhou desku coververzí jménem Raise the Roof. Vyšla už v listopadu, do pražských obchodů však dvojice průhledných žlutých vinylů dorazila teprve s novým rokem.
Bez křičení
Více než třičtvrtěhodinová nahrávka je už na první poslech stejně působivá, byť oba interpreti tuší, že úspěch z roku 2007 nezopakují. Na to se i doba přece jenom posunula. "Dnes se běžně stává, že lidi, které sledujete, vydají nové album a vy o tom ani nevíte. Svět se hodně změnil," připouští Plant v magazínu Variety.
Nezměnilo se ale gros jeho spolupráce s Kraussovou: opět vybrali desítky let staré, širšímu publiku většinou neznámé písně, které posluchače vedou hlouběji do dějin americké populární, lidové, neworleánské, ba i britské folkové hudby 60. let. Často jednoduché skladby o několika akordech s nikterak hlubokými texty od základu přestavěli. Vznikla těžko zařaditelná kombinace alternativního country, rhythm & blues, rocku, blues či rockabilly, ukotvená v minulosti, a zároveň současná.
Dobře to ilustruje už úvodní Quattro (World Drifts In) od americké kapely Calexico, nejmladší píseň z celé nahrávky. Přes dvě sloky a refrén se postupně přidávají nástroje: mexická osmistrunná kytara jarana, drnkací klávesový nástroj dolceola, perkuse, elektrická a pedal steel kytara, bicí, až začne kontrabas vyznačovat přechod do durových akordů. Plant s Kraussovou unisono zpívají mnohoznačný text o situaci, kdy člověka nějaká vnější síla drží na místě nebo mu brání v rozletu: jedinou alternativou je utéct.
Co v době vydání songu Američané vnímali jako narážku na invazi do Afghánistánu, dnes stejně dobře odkazuje k pandemickým lockdownům. "Především jsou to ale všechno krásné písně s nadčasově poetickými texty a melodiemi," shrnuje Kraussová.
Zásadní je, jak její soprán stále příjemně pasuje k tenoru o generaci staršího Planta. Zpívají duety i samostatně. Ona jemně, čistě, školeně, on volněji, intuitivněji. Spojení ale jiskří. Vyhýbají se vypjatým emocím, natož aby Plant křičel, jak to před desítkami let dělal v Led Zeppelin. Dnes si dává víc záležet na odstínu, frázování, výslovnosti.
Zpomalit na polovinu
Robert Plant v rozhovorech vzpomíná, že když poprvé navštívil Alison Kraussovou, zrovna u ní byli na večeři kamarádi z bluegrassové scény. Po jídle u stolu začali zpívat. A každý automaticky věděl, jak vytvořit druhý, třetí, čtvrtý hlas. Zato když pak Kraussová přišla do studia s Plantem, po chvilce ztratila trpělivost. "Nemohl bys to dvakrát po sobě zazpívat stejně, abych k tomu přidala druhý hlas?" zeptala se bezelstně rockera, jenž do té doby vždy improvizoval.
Však historicky vzato Plant zpíval jen s hrstkou žen, nejslavněji duet The Battle of Evermore s dnes již dávno nežijící Sandy Dennyovou na čtvrtém albu Led Zeppelin.
"Já naopak vyrůstala na vícehlasém zpěvu. V bluegrassu musíte zpívat naprosto konzistentně, protože kdyby se jeden z trojhlasu byť jen drobně odchýlil, druzí dva by ho zamordovali," vysvětluje Kraussová, jak se odmalička kromě účasti v houslových soutěžích učila vést harmonie ve stylu vokálních skupin Carter Family nebo Everly Brothers.
"Než člověk přišel na to, jak dosáhnout dokonalého souzvuku hlasů, ztratil celé dětství. Nebyli jsme cool. Nechodili jsme na maturitní ples ani na zápasy amerického fotbalu. Seděli jsme a zpívali s příbuznými nebo kamarády, stejně jako další desítky tisíc lidí, kteří mají rádi bluegrass, sní o minulosti a mají pocit, že se narodili do špatné doby," dodává.
Jednu píseň právě od Everly Brothers, kteří prosluli vzájemně propletenými vokálními linkami, zařadili Plant s Kraussovou už na první desku. A jedna je teď také na nové: The Price of Love, kdysi velký americký hit, zde ovšem zbavený optimistického vyznění, zpomalený do polovičního tempa, aby vynikl smutný text o ztracené lásce a všem, co ji člověku připomíná. I tady si muzikanti dávají na čas: tři čtvrtě minuty budují atmosféru, než se ozve zpěv.
Stejně jako v případě prvního alba je zvuk dílem třiasedmdesátiletého T-Bonea Burnetta, producenta zásadních nahrávek písničkářů Elvise Costella, Cassandry Wilsonové a kytaristy B. B. Kinga nebo soundtracku k filmu Bratříčku, kde jsi?. Ten na přelomu milénia oživil zájem o americkou hudbu takzvaně od kořenů. Prodalo se ho devět milionů kusů a zpívala na něm mimo jiné Kraussová.
Kdo nějakou Burnettovu desku zná, nebude překvapen, co uslyší na Raise the Roof: silně atmosférický, tajuplný zvuk, který se převaluje jako mlha. Hodně pracuje s tichem, zvýrazněnými basami a bicími s důrazem na basový buben, kytarami střídajícími ozvěnu s ostrým zkreslením.
Burnett má svoje postupy a triky: například do nejrockovější skladby High and Lonesome se zapojili souběžně Dennis Crouch na kontrabas, experimentální kytarista Marc Ribot nezvykle na baskytaru a do toho ještě basový akordeon Jeffa Taylora. Jinde mohutný spodní tah posiluje barytonová kytara.
Nashvillská rodina
Na jednom záznamu je vidět, jak bubeník Jay Bellerose hraje metličkami na bicí přikryté látkou, v botech má zastrčená chřestidla a na paličce přidělanou malou tamburínu. Jiné skladby prostě jen těží z účasti špičkových muzikantů: od jazzového kytaristy Billa Frisella po Stuarta Duncana střídajícího banjo, elektrickou mandolínu a housle.
Každý je osobitý, a proto zní osobitě také celek. Pod zdánlivě jednoduchými aranžmá posluchač neustále něco objevuje: jak se v refrénu písně Go Your Way ozývají zvonečky, jak tu muzikanti v instrumentální pasáži místo sóla jednoho nástroje vzájemně propletou hlasy. Nebo jak v závěrečném Somebody Was Watching Over Me poprvé a naposledy na desce zazní klavír, načež desku uzavře trojí zahřmění Burnettovy elektrické kytary.
Skoro každá píseň má pozoruhodnou historii: třeba nejstarší Last Kind Words Blues. V roce 1930 ji natočila jinak neznámá a zřejmě nikdy nevyfocená, záhadou obestřená černá kytaristka Geeshie Wileyová. Je o otroctví, a zároveň není, je o "německé válce", z pohledu Američanky zřejmě první světové, a zároveň také není. I to blues v názvu byl svého času spíš obchodní tah nahrávací společnosti než čistá forma. Originál ale stojí za poslech. I to, jak přirozeně se do něj teď položila Alison Kraussová.
Album Raise the Roof vznikalo ve známých nashvillských studiích Sound Emporium. Kraussová ve městě bydlí, a tak musela akorát překonat šok, když na začátku natáčecí frekvence viděla experimentátora Marca Ribota hrát na elektrickou kytaru klíči od auta. Zato Angličan Plant si výlet užil: v rozhovorech líčí, jak odpoledne navštěvoval vyhlášený místní obchod s deskami Grimey’s a večer chodil do mexických hospod nebo na zdejší western swingovou kapelu The Time Jumpers.
Kvůli pandemii se muzikanti v Nashvillu opět sešli až předminulý měsíc, kdy u příležitosti vydání desky několikrát vystoupili před kamerami. V mezidobí zjevně vytvořili širší hudební rodinu: na záznamu pro BBC s nimi hrají na lap steel kytaru dvaaosmdesátiletý James Burton, jenž doprovázel Elvise Presleyho, a třiaosmdesátiletý kytarista z úplných začátků rokenrolu Duane Eddy.
Natrvalo také do sestavy přibyl čtyřiačtyřicetiletý kytarista JD McPherson, který Planta s Kraussovou doprovodí i na letošním turné. Pro české promotéry možná příliš nákladná záležitost. Snad už ani pandemie ale člověku nezabrání zajet na ně v červenci do Německa nebo Polska.
Album
Robert Plant & Alison Krauss: Raise the Roof
Rounder Records/Warner Music 2021
