reklama
 
 

Recenze: Michael Kocáb už předem ví, že ho kritika odsoudí. Jeho nová deska není skandál ani nářez

14. 12. 2016
Michael Kocáb vydal sólové album Abstract, na které pozval svoji dceru Natálii, rapera Vladimira 518 nebo zpěváka Matěje Rupperta. „Celkový dojem z alba by se dal vystihnout třemi slovy – nic proti ničemu. Není to skandál ani nářez, manifest ani citově vyděračský ždímák, bezedný kýč ani zastydlé trendaření,“ píše v recenzi Petr Ferenc.
Doporučujeme

Michael Kocáb je nevyzpytatelný. Je to tím, že se již dvě dekády nezdá být hudebníkem, kterého tvůrčí puzení žene k novým a novým dílům. Naopak – vydat nějakou tu desku si dopřeje jednou za čas a se svým typickým velikášstvím ji vždy ohlásí tak bombasticky, že i kdyby to album pak bylo sebeúžasnější, tvůrcově sebechvále nedostojí. Poslední dva Kocábovy tituly – sólová Za kyslík a Vymlácený rockový palice trucpodniku Pražský výběr II – navíc představovaly spíš smutný poslech.

Jeho „porevoluční“ hudební kariéra se zvnějšku jeví jako přerušovaná, nenavazující, zašmodrchaná. Klávesista, zpěvák a skladatel se, jakmile se naskytly možnosti, stal také tak trochu politikem a tak nějak podnikatelem. Pronárod internetových diskutérů mu to ostatně otlouká o hlavu všude, kde je pod patřičným článkem umožněna diskuze. V tomto textu jsou Kocábova nehudební angažmá nahlížena pouze v rámci problematického vztahu s jeho hudební tvorbou.

A tento vztah lze vyjádřit jedinou větou: Hudba je Michaelu Kocábovi už jen jednou z aktivit. Je zřejmé, že hudební svět současnosti se mu vzdaluje. Když například před cca deseti lety prohlásil, že vynalezl nový hudební žánr, metal rap (nebo rap metal?), dalo se nad tím jen povzdechnout. Osmdesátá a devadesátá léta, tedy hvězdné časy kapel, které tvrdé kytary s rapováním skloubily dávno před Kocábem, už tehdy byly vzpomínkou.

Kocábovo „vynalézání“ by se v tomto ohledu dalo brát jako kutění tvůrce, který se zavřel před světem a na svém díle pracuje vskrytu. Mohl by být za roztomilého mašíbla, za představitele art brut či za saturninovského strýce Františka, který „objevil celou řadu chemických pouček a pravidel nejrůznějšího druhu. Všechna tato pravidla už před ním objevili jiní, ale strýc o tom nevěděl, a proto nelze jeho zásluhy přehlížet“. Podobné samorosty hudební tisk přece miluje. Jenže Kocáb nadále míří do mainstreamu, takže místy připomene spíš hvězdného pěšáka ze série, která se přibližně nazývá „Těžko hledat superstar“.

Špatná by přitom nebyla ani představa někdejší opravdové superstar, která se stáhne do ústraní a jednou za čas překvapí tím, že světu předhodí zapeklité, dotažené a nepochopitelné dílo. Další z Kocábových výroků na hranici uvěřitelnosti – totiž ten, že „tuhle hudbu lidi pochopí až za třicet let“ – naznačuje, že on sám si sebe takhle představuje docela rád. Jenže Michael Kocáb není Scott Walker, a až dosud s touto pompou předhazoval nepřekvapivé.

Zároveň je ale mužem, který z jazzrockové sestavy Pražský výběr vytvořil nefalšované rockové monstrum. Není třeba přísahat na Straku v hrsti jako na nejlepší české album všech dob (jsou na ní sem tam až moc okaté výpůjčky, třeba od Devo či Talking Heads, a některé Čechovy texty celku na kráse rovněž nepřidávají), význam té desky v kontextu tuzemského bigbítu je ale nezpochybnitelný, i když spíše sociologický. Škoda, že se Pražský výběr od posledního řadového alba akorát halasně jednou za uherský rok sejde na pódiu, společná novinka Kocába, Pavlíčka, Čoka a obou bubeníků by možná bylo lepší než kvalitativně kolísající sólová tvorba jednotlivých členů – už proto, že by si navzájem jen tak něco neodpustili a každý z nich musel o své nápady bojovat s nápady ostatních spoluhráčů.

Nejlépe se Kocábovi daří v roli zpěváka. Umí stejně přesvědčivě ropotámovskou jurodivost, vážnou šansonovou polohu i pobavené glosování, je rozpoznatelný a umí se vcítit, jak odhalili Petr Hapka s Michalem Horáčkem na albu V penziónu Svět.

Kocábova novinka Abstract je také převážně písňová a coby zpěváci na ní hostují Kocábovy děti, Zlata Kinská, Matěj Ruppert, Radek Banga a Vladimir 518. Osm skladeb roztažených přibližně do hodiny stojí převážně na elektronických zvucích a beatech. Zvukově to není nijak špatné. Kocáb si s elektronickými mašinkami pohrává již drahně let a umí z nich dostat pestrost, kterou vítám především v rytmických stopách, často kombinovaných s živými bicími. Navíc prý na albu dělal deset let, jednotlivé stopy obrušoval, cizeloval, manipuloval a měnil k nepoznání. Prý v tom hodlá pokračovat a za dalších deset let manipulací vydat album znovu a jinak.

Nejlepší je Abstract ve svých nejúspornějších chvílích, když elektronika monotónně doprovází Kocábův zpěv, který si i přes zkreslení a utlumenost v mixu udržuje nezaměnitelný výraz. Takhle zní značná část písní Jako havran či Batohům já nerozumím a takhle by to klidně mohlo být celé. Kocáb je ale schopný eklektik a občas v tomto ohledu až příliš tlačí na pilu, aniž by znal míru. Album by se obešlo bez většiny hostujících hlasů a zcela jistě by mu prospěla absence kytarových a saxofonových vyhrávek a sól – jsou tam zkrátka navíc, někde ze světa metalistů s trvalou a rozhalených havajských košil. Škoda zkrátka, že to celé není abstraktnější.

Dvě skladby se od celku výrazně liší. Jan Hus je další položkou do smutného mezinárodního seznamu „klávesový mág skládá velké umění“. V o něco zajímavějším Klementu Gottwaldovi vede Kocáb ironický dialog s archivní nahrávkou toho, jak se budoucí první dělnický prezident, soudruzi, „právě vrátil z Hradu“ (díky „scénkám“ a hostujícím hlasům jako by se jeho album otíralo o hip hop). Je to docela působivé, jen si člověk nesmí vzpomenout na „porevoluční euforii“ vlisovanou do drážek desek jako Žádnej z nás / Vzpomínám si na ty doby projektu Ratataplán a Lidé, bděte! téhož projektu, tentokrát nazvaného Pravda. Kocáb zde zaspal dobu o dobré čtvrtstoletí, navíc svého Klementa pojímá vysloveně pateticky a zakončuje jej a s ním i celé album popisným melancholickým klavírem.

Není cílem tohoto textu kádrovat a hodnotit, jak legitimní od něj vůbec je kritika režimu, v němž se mu umělecky nevedlo nijak zle (i ta zakázaná Straka v hrsti nakonec v roce 1988 u Pantonu vyšla) a v jehož kulisách si sem tam brával masku opatrného kritika. To je univerzální téma na delší úvahy a diskuze točící se kolem mládí, ambic, neochoty rezignovat, touhy realizovat se ve zvoleném oboru, osobních hranic, kam ještě jo a kam již ne – a zdaleka se netýká jen Michaela Kocába, nýbrž v různé míře všech poválečných Čechoslováků.

Booklet CD obsahuje návod k poslechu v podobě klíčových slov „jazz, funk, rock, punk, techno & classic“. Navrch Kocáb přidává text o tom, jak bude kritikou opět nepochopen, a přímo nabízí několik odsuzujících frází, které recenzenti mohou opsat, aniž by se obtěžovali poslechem díla. A opět je ve slovech silnější než v tónech a zvucích. Celkový dojem z alba by se totiž dal vystihnout třemi slovy – „nic proti ničemu“. Není to skandál ani nářez, manifest ani citově vyděračský ždímák, bezedný kýč ani zastydlé trendaření. Je to od každého trochu v dietní úpravě.

Hodnocení: 50 %

autor: Petr Ferenc

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama