reklama
 
 

Recenze: Krajčo je Cempírek a Kryštof je jeho Entropa

18. 2. 2010 16:20
Deska Jeviště je vrcholným dílem pop-terorismu

Recenze - Nová deska skupiny Kryštof se tváří jako luxusní výletní loď na další romantické plavbě do Země Nezemě. Ale pozor, ve skutečnosti je Richard Krajčo kapitán Hook a všechny ty přerostlé Petery Pany v turistických oblečcích, co si od něj koupí lístek, by rád a nemilosrdně vytáhl svým hákem do vkusnější dospělosti.

Samozřejmě to není na první pohled ani poslech zřejmé a mohlo by dojít k záměně za hodně nepovedenou řadovou desku Kryštofa. Album Jeviště ovšem není nic menšího než obdoba Entropy a sám Krajčo coby hlavní architekt se definitivně stává dalším Janem Cempírkem. S tváří novodobého ostravského barda nám předkládá vycizelovaný monstrkýč, aby se pak jeho odhalením nastartovala diskuse o českém hudebním vkusu.

Podvratnou snahu provozuje už několik alb a není jeho vina, že o procitnutí pořád nestojíme; asi proto jde novinková deska v této činnosti zatím nejdál. A zároveň nabízí nejvíc stop, jak ji odhalit a přijmout: tolik poetického smetí se ještě na jedné desce Kryštofa nesešlo a tolik absurdností ještě o žádném albu frontman kapely neřekl.

Největší katarzi tak pochopitelně může Krajčo nabídnout oddaným fanouškům, kteří mu všechno bezmezně věří. Pro ně sepsal verše, které s vervou a nadhledem sportovního komentátora kombinují odchytané divadelní repliky a úryvky z antologie severomoravské středoškolské poezie.

Pro ně Krajčo k tomu veršotepectví odnikud nikam vyhledal nejvhodnější melodie, které pak logicky naříkají jedna na druhou. A pro své věrné posluchače to ještě obětavě doplňuje o image věrozvěsta.

Celý projekt pojmenovaný pracovně "stálice českého popu" prodává s charismatem výtečného herce, a přitom pevně doufá, že se příznivci jejich kapely proberou a zděsí, jak málo jim stačí. Jednou jim přece musí dojít, že se jen účastní hry na zjitřené, spravedlivé a citlivé lidičky a človíčky, která jim má zřejmě něco vykompenzovat a omluvit.

Čtěte také:
Kryštof se v Opeře zarámovali do pozlaceného kýče

Kryštof už na to zkoušel své fanoušky upozornit podobně, jako když provokatér Banksy vpašoval figuríny vězňů z Guantánama do Disneylandu. Ale nic nezměnily ani koncerty v divadlech a ve Státní opeře, kde kapela vyšponovala "rozpor mezi formou a obsahem" a skvěle předstírala rozechvělou oduševnělost.

Teď ale Krajčovi došla trpělivost. Pro nejnovější "akci Kryštof" se na booklet nalíčil jako klaun a jasněji to říct nemůže: Jsem na Jevišti, hraju to, ta romantická atmosféra je slzák od kulisáků.

Bohužel zatím dosáhnul pouze toho, že nová deska už má zlaté prodeje a drží se tři týdny na čele českého žebříčku. Nepomohla ani účast Xindla X, který se obětoval a napsal strašlivě trapný text k satiře DigiHrách. Dokonce bych si tipnul, že si někteří fanoušci dali slova "Být velkej kluk, mít ajsíkjů a fejsbuk" do statusu, aby byla legranda.

Své si ovšem mohou z partyzánského konceptu odnést i ti, kteří už teď Kryštofa moc nemusí, ale ani jim moc nevadí. Ti, kdo hodnotí kapelu slovy "zbytečně moc patosu a velkejch slov, ale jinak vlastně docela fajn písničky, co maj supr zvuk".

V tom posledním mají samozřejmě pravdu. Boris Carloff, stejně jako před ním Jan P. Muchow nebo Dušan Neuwerth, odvedl profesionální dílo: pracuje s dynamikou i prostorem, umí ho zahustit i vytáhnout jednotlivé nástroje.

Jenže i dobrý zvuk je pochopitelně součástí Krajčova pop-teroristického konceptu, který útočí také na mýtus zlatých českých ručiček, jež zručně vyrábějí cokoli, aniž se ptají, jak to vypadá a k čemu je to dobré. Jsem Horst Fuchs, obchodník s deštěm, nabízím vám jen nic v krásném obalu, naznačuje zpěvák angažováním známých producentů, kteří prázdným songům dodají efektní ambaláž.

A konečně, ponaučení z nové desky dostanou v případě odhalení pravého důvodu jejího vzniku i ti, kteří Kryštofa okázale nesnášejí. Tady je paralela s Entropou víc než zřejmá a říká Nebuďte ukvapení. A je pravda, že i my jsme zpočátku psali, že autor sochy David Černý se stal jakýmsi oficiálním rebelem, když se rozhodl české vládě předsedající EU dodat sympaticky nekonvenční image. A co z toho nakonec vzniklo.

Čímž se dostáváme k politice, protože Kryštof při svém probouzení kritického ducha nehodlá zůstat jen u hudby. Jak jinak vysvětlit Krajčova sebevědomá prohlášení o experimentech a směrech, kterými se na desce vydají, když výsledek zní jako novinka balkánského účastníka Eurosongu, jemuž doma zrovna zapojili MTV. To je přece jasná paralela s vyprázdněností politiky plné planých slibů.

Na současnou společenskou situaci upozorňuje už  zmíněný obal: Krajčo je na titulní fotografii jako všemocná a nekritizovatelná figura v popředí, v dáli se znuděně poflakuje zbytek kapely coby otrávený plebs, který má svý jistý a víc ho nezajímá.

Ale vina za tenhle stav apatie není jen na straně elit, varuje zpěvák. A na konci alba ve skladbě OstravSKA balada ukazuje, jak to bohužel dopadne, když by se vláda navrátila zpět lidu. V poslední písničce na desce totiž Krajčo mefistofelsky přepustil autorství onomu utiskovanému zbytku kapely a výsledkem je odDECHOVKA pro partu Hic na zájezdu do Jugošky.

Shrnuto bez zbytečných mouder i třesků plesků: Krajčo po nás nechce nic jiného, než abychom už nestáli jak prázdný kulturák, poslali zítřku kompliment a šli konečně zvířit prach na hvězdách.

autor: Pavel Kroulík | 18. 2. 2010 16:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama