Recenze - Jana Lisieckého předchází slibná pověst. V devatenácti letech má za sebou zkušenosti, které patří do životopisů až mnohem starších a zralejších umělců. A to jen těch nej…
Koncertoval už s Newyorskou filharmonií nebo Symfonickým orchestrem BBC, spolupracoval s dirigenty jako Claudio Abbado či Yannick Nézet-Séguin, s violoncellistou Yo-Yo Mou a houslistou Pinchasem Zukermanem, hrál pro Alžbětu II. i pro sto tisíc posluchačů v kanadské Ottawě. A vyšla mu dvě alba u prestižního vydavatelství Deutsche Grammophone.
Na Dvořákovu Prahu přivezl Chopina. Krásných a zrádných 24 Preludií op. 28, Tři valčíky op. 64 a Andante spianato s velkou brilantní polonézou.
Vede zázračnost k osobitosti?
Jan Lisiecki je jedním z úkazů, které se v klasice občas objevují: zázračné dítě. Prostě hudebník (nebo skladatel: typicky Mozart), který začne podávat pozoruhodné výkony na profesionální úrovni už v útlém věku. Jan začal hrát na klavír v pěti letech, s orchestrem hrál poprvé v devíti, a když mu bylo čtrnáct roků, nahrál se senzačním ohlasem oba Chopinovy klavírní koncerty.
Být zázračné dítě je výsada i prokletí. Málokterý z neobyčejných dětských talentů se udrží na takové úrovni, aby poutal pozornost i v dospělém věku. To, čím jsou zázračné děti výjimečné, tkví hlavně v nadstandardním technickém zvládnutí věcí, které jsou běžně daleko za hranicemi dětských možností. A samozřejmě, že jejich hraní nemůže být bezduché. O to se ale většinou starají ti, kteří zázračné děti vedou a formují: rodiče nebo učitelé.
Doba přelomu přichází zhruba mezi 18. a 21. rokem, kdy se bývalé zázračné dítě dostává do konkurence stovek a tisíců svých vrstevníků, a aby toho nebylo málo, tak i špičkových pianistů všech generací. Technický nadstandard přestává udivovat, protože u těch nejlepších má být standardem. Do popředí se dostává osobitost a hloubka. Všichni s napětím očekávají, jestli do té doby hvězdný talent bude umět formovat sebe sama a nacházet takové podoby hudby, které budou posluchače fascinovat a obohacovat.
Jan Lisiecki je v období tohoto napínavého zápasu o osobitost a vlastní tvář.
Chopin bez názoru
Chopinova Preludia op. 28 tvoří čtyřiadvacet skladeb – hudebních miniatur, z nichž nejkratší má půlminutu a nejdelší nepřesahuje minut pět. Fryderyk Chopin, který většinu svého díla vytvořil pro sólový klavír, byl mistr v zachycování neobyčejně živoucích prožitků, portrétů a příběhů. Na malé ploše a velmi koncentrovaně.
Preludia jsou mimořádným svědectvím o Chopinově obrazotvornosti. Už proto je těžké je zahrát. Ani to nejkratší z nich není jednostrunné. Množství proměn, odstínů a záchvěvů je neuvěřitelné. Žádný pianista nezachytí a neodhalí všechny, ale mistři klavíru dovedou Chopinovy struny rozehrát přece jen ve větší míře…
Kromě toho jsou Preludia i čistě technickým problémem: pokud jde o rychlé běhy prstů po klaviatuře, o různé do sebe nezapadající rytmy, které ale klavírista musí uhrát tak, aby do sebe přesně zapadaly, ale také pokud jde o neslyšitelně jemné začátky melodií, které ovšem musejí být slyšet.
Lisieckého podání po technické stránce nebylo špatné, ale ani nijak oslňující. Některé tóny se občas neozvaly nebo byly zvukově rozmázlé. Chyběla preciznost a průzračnost. Několikrát se stalo, že se neozval první tón tiché melodie, od kterého se ale celá stavba odvíjí. Lisieckého interpretace byla bez kleneb a oblouků. Všechno tak trochu v kupičkách vedle sebe.
Rozmanitost Chopinovy hudby je v něčem nezničitelná, ale ten večer jako by zůstal prázdný celý ten ohromný prostor, který může interpret pro posluchače objevovat. Přitom to nepůsobilo dojmem, že by mladý klavírista hodně moc chtěl, jenom se nedařilo přenést jeho myšlenky na klávesy a do sálu. Lisiecki působil – s výjimkou dvou tří bouřlivě rychlých Preludií – zvláštně nezaujatě a odtažitě. Jeho interpretace byla bez osobitosti a vlastně bez názoru.
Největší moment překvapení přineslo – při vší úctě k pianistovi – osvětlení Dvořákovy síně. Dvakrát během recitálu začalo žít vlastním životem, když se z koncertního příšeří zčistajasna rozsvítil celý sál. A pak zase pohasl. Publikum se potichu zasmálo… a koncert pokračoval. Už bez překvapení.
Čemu se tleská?
Lisieckého podání Chopinových Valčíků nevybočilo z výše popsaného. Špatná nebyla brilantní polonéza. Nejlépe nakonec vyzněl přídavek v podobě jednoho z Chopinových Nocturen.
Jan Lisiecki má sympatické, skromné vystupování. V jeho chování i vzhledu jako by bylo pořád ještě víc dítěte, čehož využívají jeho manažeři a Lisieckého „prodávají“ jako mladíka s chlapeckým úsměvem a blonďatými kučeravými vlasy… Je otázka, jestli publikum aplauduje spíš tomuto obrazu anebo Lisieckého hře.
Pokud tleská obrazu mladého klavíristy a ne jeho hraní, je to pro Jana Lisieckého dost velké nebezpečí. Uvědomuje si se vší vážností toto riziko a vedle toho obrovský kus práce, který ho ještě čeká?
