reklama
 
 

Recenze: "Znít česky" už není nadávka, dokazují Kalle a Leto

14. 8. 2014
Kalle. Kalle. | Foto: Kalle
Nejzajímavější desky na domácí scéně v srpnu nevydaly ambiciózní kapely z metropole, pocházejí od táborských Kalle a slezských Leto.
Doporučujeme

Recenze - Zapomeňte na velikášské ambice kapel z hlavního města, zástupci regionálních scén dělají ze své neprůbojnosti výhodu a místo agresivní mediální sebepropagace sází na intimitu či intenzivní výpověď.

Táborští Kalle nahráli svůj debut Live at the room na čtyřstopý magnetofon doma v obýváku a slezští Leto si libují v nenucených popových melodiích v minimalistickém střihu. V obou případech jsou výsledky mimořádně výtečné.

Leto - Zbytky ozářených ploch
(Silver Rocket / MámaMrdáMaso, 2014)

Slezská scéna kolem internetového labelu MámaMrdáMaso rozkvetla poslední roky do krásy a - jak se říká trapnou novinářskou floskulí - už dávno překročila hranice regionu. Planety s druhým albem Nekonečná hudba města zapomeneš aspirují na titul nejlepší české desky letošního roku a novinka jejich spiklenců Leto nazvaná neméně zvláštně Zbytky ozářených ploch jim v tomto ohledu dělá značnou konkurenci.

Ačkoliv Planety se už přestěhovali do hlavního města a Leto aktuálně žijí v Olomouci (a shodně vydávají na pražských Silver Rocket), zachovaly si obě kapely dost z původní slezské zemitosti i zvláštní a těžko definované poetiky pohraničí, v níž se jemná melancholie potkává se zarytou sveřepostí. Jinými slovy: pořád nezní jako nikdo jiný na domácí scéně, což je dnes velmi vzácná devíza.

Manželský pár Indoš (kytara) a Palma (zpěv, klávesy) o sobě dali vědět už jako členové instrumentálního projektu Boss a sekretářka, pod hlavičkou Leto ale dělají díky zpěvu a českým textům přece jen posluchačsky o něco kontaktnější hudbu.

Ne tedy, že by se bojem o vaši pozornost zrovna přetrhli. Materiál jejich debutové desky stojí na pomezí introvertního indie-popu a špinavých riffů devadesátkového flákačského rocku (o melodické motivy se tady kytary spravedlivě dělí se synťáky) a celkovou ospalou náladu nahrávky ještě podtrhuje záměrně líný projev Palmy u mikrofonu. Její zpěv je pořád žensky křehký, zároveň ale sebevědomý a pamětníkům připomene desky asi nejvýraznějších představitelek domácí ženské alternativy z projektů Dybbuk a Zuby nehty.

V textech je trochu cítit smutek i nabytý životní realismus ("Plány stejně neústupně drtí život před sebou / nenávistně tlačí mysl mimo dosažitelný let" - Domy), nikdy z nich ale nemáte pocit nějaké odevzdanosti. Když už je těch introspektivních nálad trochu moc, zjeví se hosté - Orel z Planet (Les) a Aran Epochal (Ptáci). Kapitolou o sobě jsou chytlavé (anti)hymny Tuny vzduchu a Tráva, které si budete pamatovat už po prvním poslechu, aniž byste ale měli pocit, že vás k tomu někdo přinutil.

Možná se tahle asociace nabízí díky názvu kapely až příliš snadno, ale na Zbytky ozářených ploch nejvíc cítím náladu konce prázdnin, kdy už vám dlouhé týdny nicnedělání začínají lézt pomalu na mozek a vy si uvědomujete, že něco krásného musí nutně skončit. Třeba jen proto, aby něco dalšího mohlo zase začít - kryptické texty Leta můžete číst jako meditace nad odchodem z rodného města do "civilizace" či opuštění bezpečí teenagerské bezstarostnosti směrem k dospělácké zodpovědnosti. Vždycky vám ale zůstane skvěle vystavěné album, které do půl hodiny a pár minut dostalo vše podstatné, co potřebujete vědět o současné české nezávislé scéně.

Kalle - Live from the room
(2014, vlastním nákladem)

Jen opravdu výjimečně se stane, že písničce nebo rovnou celé desce stačí pouhých pět vteřin, aby vás vtáhla do svého světa a přinutila soustředěně poslouchat. Táborští Kalle na svém debutu Live from the Room neplýtvají časem a sotva odezní první sloka skladby My Lost Child, už je jasné, že tady máte co do činění s něčím výjimečným.

Existenciální zaklesnutí elektrické kytary Davida Zemana a hlasu Veroniky Buriánkové (potkali se ve skupině Veena) dává dohromady okouzlující gotické písničkářství, které k dosažení maximálního emočního efektu potřebuje jen o málo víc než pouhé nic.

Možná si jako já při poslechu osmi skladeb alba Live from the Room vzpomenete na tak odlišné desky, jako je společný počin Neurosis a Jarboe, debut Portishead nebo narkotické nahrávky Low. Co spojuje sludge metal, trip hop a slowcore s intimním písničkářstvím Kalle? Intenzita, ze které mrazí v zádech. Může za to hlavně hlas Veroniky, která ve skladbách My Lost Child nebo Ten Hours zpívá, jako kdyby na tom závisel celý život.

Aktuálně Kalle fungují společně s kapelou 5 Seconds to Leave pod hlavičkou společného projektu NodNod, kde ztišené písničkářství vyměnili za agresivnější metalové riffy. (Eponymní debut NodNod vyšel minulý měsíc.) Live from the room ale nezní o nic méně metalově, ve smyslu tahu na bránu nebo emočního účinku. A ani k tomu nepotřebuje hradby úpících kytar a kulomety bicích, maximálně druhý hlas do páru (By All Accounts) anebo syrové beaty z automatického bubeníka (Black Water).

Live from the Room navíc funguje jako vztyčený prostředníček všem, kteří mají pocit, že k natočení skvělé desky nutně potřebuji profesionální studio, na něž kapely dnes běžně vybírají peníze od fanoušků na crowdfundingových portálech. Kalle si svůj debut nahráli doma na čtyřstopý magnetofon (za krystalickým zvukem desky stojí anglický hudebník James Reindeer, který dělal finální master) a domácká atmosféra jejich pokoje dodává desce ještě další rozměr intimity.

Pokud je pro vás přívlastek "znít česky" nadávkou, tak Kalle jsou jednou z mála současných českých kapel, které - aniž by se o to nějak křečovitě snažily - zní opravdu světově.

autor: Karel Veselý

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama