Recenze – „Moje písničky, to jsou vrstvy, vrstvy a zase vrstvy,“ popsala nedávno v rozhovoru pro New York Times americká hudebnice Joanna Newsom svoji hudbu. Fanoušci to moc dobře vědí, poslouchání jejích desek se rovná pečlivému odkrývání vrstev bohatých aranží i delikátních melodií a také odhalování referencí v básnicky košatých textech.
S každým otočením desky přijde nějaký nový objev, motiv, zvuk, věta skrytá pod nově odkrytou vrstvou. Něco za vás samozřejmě můžou udělat servery jako Genius.com, kde fanoušci společnými silami pitvají do posledních detailů texty, setkání s hudbou Joanny Newsom je ale beztak vysoce osobní zážitek. Pronikání pod povrch její hutné hudby je slast sama o sobě, něco, na co akcelerovaná kultura zamořená poruchou pozornosti pomalu zapomíná. A s aktuálním čtvrtým albem Divers to není jinak.
Newsom vždycky působila dojmem, jako kdyby snad ani nepatřila do naší doby. Stačilo se podívat na stylizované fotky, na nichž působí dojmem éterické bytosti, která s našimi pozemskými strastmi nemá nic společného. Divers je její první album po pět let starém trojalbu (!) Have One on Me, které testovalo posluchačské možnosti a stvrdilo její pověst „těžké“ umělkyně. S novinkou je ale mnohé jinak – jednotlivé písně i deska samotná je kratší (celkem jen padesát minut) a zpěvačka sama v posledních letech dobrovolně odhodila část svého „uměleckého mystéria“, které ji doprovázelo už od debutu The Milk-Eyed Mender z roku 2004.
Harfistka s kryptickými texty a avantgardními skladatelskými postupy si v únoru 2013 vzala za manžela komika Andyho Samberga (známého z show Saturday Night Live i komediální skupiny The Lonely Island) a v jeho doprovodu se například objevila na předávání cen Emmy. Vloni také debutovala ve filmu, když si zahrála ve snímku Paula Thomase Andersona Vrozená vada natočeného podle románu Thomase Pynchona.
Pro popové hvězdy v podstatě povinná výbava životopisu, u Joanny Newsom ale donedávna něco nevídaného. Tento trend pokračuje i na nové desce, kde kromě symbolismu a středověkých sonetů figuruje i téma života v současném New Yorku, odkud se manželé nedávno odstěhovali do Kalifornie. Tam se Newsom v roce 1982 narodila.
Spojujícím tématem skladeb z alba Divers jsou meditace nad časem, plynutím a zkázou – v pilotním singlu Sapokanikan se zjevuje stará indiánská vesnice vykopaná archeology pod Manhattanem a přemalované obrazy objevené pod malbami renesančních mistrů, aby nás společně s odkazy na Shelleyho sonet Ozymandias připomněli pomíjivost všech věcí – od našich životů až po sebevědomé civilizace.
Něžný valčík Waltz of the 101st Lightborne je patrně o cestování časem a úniku ze smrtelnosti a v závěrečné Time, As a Symptom vzkazuje: „Buď statečný, ty, jenž žiješ život / krvácejíc každý den / v řece času, buď statečný / čas plyne oběma směry“ a svoji meditaci zakončuje zjištěním, že „láska není symbolem času, ale čas je symptomem lásky.“ Jinými slovy: čas musí být naplněný něčím, co nás přesahuje, jinak to všechno postrádá smysl.
Jednodušší složitosti
Joanna Newsom se asi nechce úplně zbavit své pověsti komplikované hudebnice vydávající těžké desky. Výše zmíněné „vrstvy“ k její hudbě prostě neodmyslitelně patří. Na druhou stranu třeba ve srovnání s její asi nejslavnější nahrávkou Ys z roku 2006 jsou skladby z novinky jednodušší, na první poslech čitelněji a jeden by až skoro použil slovo, které by dříve v článku o jedné z nejosobitějších skladatelek poslední dekády působilo nepatřičně – popovější. Žebříčková královna Taylor Swift se o svůj trůn zatím ale rozhodně bát nemusí (pozor, vtip), kouzlo skladeb Joanny Newsom rozkvétající po delších posleších rozhodně není nic pro rádia.
Typická píseň z alba Divers kombinuje osobitý hlas a arzenál obskurních drnkacích nástrojů, jako jsou klavichord, marxofon či Mellotron. K tomu si přičtěte aranže dechových a smyčcových nástrojů, které dotváří atmosféru. Aranže pro Joannu Newsom napsali David Longstreth z Dirty Projectors a skladatel Nico Muhly, který má za sebou spolupráci s Björk nebo Philipem Glassem. A nahráli je Filharmonici města Prahy.
Ve svých počátcích byla Joanna Newsom spojována s freak folkovou vlnou, která v prvních letech nového tisíciletí na čas vrátila pozornost k psychedelickému folku sedmdesátých let, anebo ještě hlouběji – k dřevní americké folkové hudbě. Generace unavená digitálním raušem internetové éry jednoduše hledala inspiraci v hudbě předcházející všudypřítomnou modernitu odcizující nás od přírody i sebe samých. K hlavním znakům hudebníků této vlny patřila přírodní témata a hlavně přitakání spontaneitě, improvizaci a vůbec kreativitě osvobozené od logiky rozumu. A symbolem scény se staly divoce jamující folk-rockové kapely vousatých hipsterů ťukajících na dveře psychedelického zážitku.
Joanna Newsom mezi freak folkaře patřila díky konexím na Devendru Banharta, jenž sestavil kompilaci Golden Apples of The Sun, odkud se o ní svět dozvěděl poprvé. Jenže jaký bláznivý folk? Počínaje druhou deskou Ys začaly její skladby nabírat na komplexnosti – přesahovaly desetiminutové stopáže a využívaly důmyslné aranže i polyrytmy. Na jejích deskách není nic spontánního, vlastně působí dojmem něčeho, co vzniká u rýsovacího prkna geniálního architekta. Z desek dýchá volnomyšlenkářský duch psychedelické éry konce šedesátých let, zároveň ale také seriózního skladatelství, které ví, jak využít nejrůznější kreativní impulsy spojené s improvizací.
Album Divers sklízí nadšené recenze za to jak osobitě propojuje svět umění a popu, jak nechá posluchače louskat odkazy, anebo třeba vymýšlí vlastní slova („simulacreage“). Jedenáct let od svého debutu piluje Joanna Newsom svůj styl do větší a větší krásy a nepřestává být maximálně náročná na sebe i na své posluchače.
Hodnocení: 90 %
