Patriarchální totalitní stát Gileád zbudovaný na troskách Spojených států a ženy jako sexuální otrokyně, kterým v životě zbývají jen dva úkoly: plodit děti a mlčet. Tuto dystopickou společnost už znají nejen čtenáři klasického románu Příběh služebnice kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové, ale též diváci stejnojmenné seriálové adaptace - vloni patřila k tomu nejoslavovanějšímu z televizní tvorby, především kvůli jasným paralelám s trumpovskou Amerikou.

Podobný svět, který se pod rouškou "návratu k tradičním hodnotám" mění v ostrý klerofašismus, teď na své desce Dirty Computer i stejnojmenném padesátiminutovém filmu ukazuje americká zpěvačka Janelle Monáe.

Dirty Computer, v přeneseném smyslu zavirovaný počítač, je metaforou pro všechny queer osoby, které se neztotožňují s tradičním genderovým rozdělením, nechtějí žít podle pravidel někoho jiného a touží po emancipaci i svobodě. Monáe o tom něco ví - v nedávném rozhovoru pro časopis Rolling Stone se označila za pansexuálku, tedy člověka, jehož přitahují lidi bez rozdílů pohlaví nebo genderu.

Dirty Computer tak lze vnímat jako manifest jejího vlastního života a euforický úder namířený proti všem, kteří chtějí kohokoliv omezovat a diktovat, co je a co není normální.

V prvním plánu je Dirty Computer především albem o osobní svobodě a sebevědomí, ve druhém je to ale také deska plná sexu. A těžko v historii populární hudby najít žánr, který by byl víc sexy než funk. Janelle Monáe na desce tvůrčím způsobem využívá odkaz svého blízkého přítele, hudebníka Prince. Ten ostatně na Dirty Computer před svou předčasnou smrtí spolupracoval.

Teď jako by se Prince zhmotňoval v každém svižném kytarovém riffu, každé bublající basové lince. Jeho přístup k hudbě je ale pro Monáe jen startovním bodem, od něhož se odráží k osobité výpovědi.

A deska je skutečně víc než osobní. Janelle Monáe už se neschovává za masku androidky jako na debutové, osm let staré nahrávce The ArchAndroid. Neutíká ani do vesmíru jako na předchozím afrofuturistickém albu Electric Lady. Stojí sama za sebe a oproti současným zvyklostem to nepřehání s hosty.

Skladba Pynk je jedním z hymnických hitů nového alba. | Video: Bad Boy Records

Hned v prvních vteřinách slyšíme trochu překvapivé beachboysovské vokální harmonie, které má na svědomí zakladatel této kapely Brian Wilson.

V oslavě ženské sexuality, tracku Pynk, se mihne kanadská elektropopová hvězda Grimes, v songu I Got The Juice hostuje Pharrell Williams a jinde zpívá Zoë Kravitzová. Nikdo z hostů ale nepřebírá vůdčí pozici, všichni slouží základnímu poselství nahrávky - mějte rádi sami sebe a dělejte, co uznáte za vhodné.

Ten vzkaz by za jiných okolností mohl znít naivně, optimismus Janelle Monáe je ale tak nakažlivý, že jí člověk rád uvěří každé slovo. Zároveň se deska Dirty Computer trefila do doby. Už teď jsou komentáře pod jejím filmem na Youtube plné lidí, kteří z alba zjevně čerpají životní sílu a album vnímají jako zbraň proti trumpovské ideologii.

Tohle je deska, po níž toužil každý člověk nejistý si vlastní sexualitou, totožností nebo svým místem ve světě. Janelle Monáe do svého příběhu přijímá všechny.

Nic z toho by nefungovalo, kdyby se Dirty Computer špatně poslouchalo. Na poslech je to album však víc než dobré - hymnické hitovky zastupují písně Pynk nebo Crazy, Classic, Life, jedním z vrcholů je emancipační balada I Like That s hodně sebevědomým refrénem "Fakt je mi ukradené, jestli jsem byla jediná, které se tohle líbí".

Janelle Monáe si neklade žánrové překážky a z hitparádového popu přepíná na rap, funk, neo-soul nebo psychedelii, vše ale drží pohromadě díky jednoduchému příběhu i doprovodnému filmu. Konceptuální desky jsou většinou zatížené egem autora. Monáe se však této pasti s přehledem vyhnula. Zní, jako by vlastní problémy měla dávno vyřešené a teď už jen chtěla pomáhat ostatním. S albem Dirty Computer jí to jde víc než dobře.