Když se Jake Bugg před pěti lety objevil na scéně, nejen britská média psala o senzaci. Ani ne osmnáctiletý mladíček, který se odvolává na starou písničkářskou školu, s naprostou lehkostí píše jednoduché a snadno zapamatovatelné songy, a jehož hlas je rozpoznatelný okamžitě po prvním tónu, se právem brzy zabydlel na koncertních pódiích.
A když krátce po vydání debutové desky dorazil do pražského Lucerna Music Baru, bylo vyprodáno.
Od té doby uběhly tři zimy, Jake vydal další dvě alba, avšak příliš fanoušků mu u nás nepřibylo, tedy ne těch aktivních, kterým by stálo za to dorazit v předvečer státního svátku na koncert do Velkého sálu Lucerny. Zhruba z poloviny zaplněný sál ale atmosféře nijak neubral, a i kdyby byl rodák z anglického Nottinghamu z pražské návštěvy nespokojený, nedal by to znát.
Muzikant si totiž na pódiu stále drží rezervovaný odstup, se svým publikem příliš nekomunikuje, a když už, pak nejčastěji jen stroze poděkuje. Lidová definice „ledový čumák“ nemůže být v jeho případě přesnější, což potvrdila i absence přídavku. Bugg ovšem nepotřebuje řečnit ani řešit show, jelikož jeho hudební produkce odvede veškerou práci sama o sobě.
Mladý hudebník se od prvního alba umělecky dost posunul a na poslední desce On My One svoji dosavadní tvorbu zpestřil dokonce o rap (Ain’t No Rhyme) nebo moderní a syntetičtěji laděný pop (Gimme the Love). Momentálně tak dokáže vedle staromilců nebo řidičů amerických trucků vyznávajících poctivé rockabilly či country kytarovky uspokojit i posluchače komerčních rádií. Možná lehce schizofrenní přístup, na druhou stranu jeho osmdesátiminutový set vyzněl o mnoho pestřeji než při jeho první návštěvě u nás.
Jake Bugg je ale zdaleka nejpřitažlivější jako ten „obyčejný kluk s kytarou“. Svoji nejsilnější zbraň v podobě nezaměnitelné barvy hlasu naplno využil v úvodní akustické části koncertu, kdy několik písní odprezentoval sám, v tomtéž kuželu světla a kdy jediným pohybem na stagi byla výměna kytar mezi písničkami. Naprostý minimalismus, přesto dost možná nejsilnější část celého koncertu.
Nástup zbytku kapely, která jej s výjimkou jedné skladby v závěru doprovázela až do konce, vtisknul vystoupení klasičtější koncertní parametry s plnějším zvukem. Jakeova produkce s plnohodnotným doprovodem je pochopitelně posluchačsky přívětivější a taktéž největší hity mají o mnoho větší drive, avšak právě jeho hlas, dar s velkým D, tím bohužel ztrácí.
Jake je zkrátka jako sólista natolik přesvědčivý, že by dokázal celý koncert odtáhnout sám. Za experiment (třeba na příští tour) by to rozhodně stálo.
