Na aktuálním evropském turné s pětadvaceti zastávkami představuje irský kytarista, zpěvák a držitel Oscara písně ze svého druhého sólového alba Didn't He Ramble, vydaného loni. Oproti podzimní sérii amerických koncertů vystupuje nyní v roli předskokana dřívější spolupracovnice Markéta Irglová. Zatímco její tvorba zůstává i po letech introvertní a komorní, pětačtyřicetiletý Hansard jakoby překypoval stále větší chutí do života a hraní.
Irglová v pětačtyřicetiminutovém sólovém vystoupení na začátek večera vyzkoušela pozornost a trpělivost publika. Dlouhá série melancholických a ponurých balad z různých období její kariéry však byla přijata dobře. Skladby ovlivněné životem na Islandu či přemítáním o životních hodnotách v posledních letech se nesou ve stejném duchu, jako tomu bylo při dřívějších spolupráci s Hansardem.
Klavír, jediný nástroj, na který se Irglová doprovázela, ovládá s větším citem než průměrná písničkářka. Nevyužívá jej pouze k podbarvení vlastního jemného hlasu, ale dělá z něj jeho rovnocenného partnera. Součástí pozitivního vyznění první půlky večera byla také zpěvaččina přátelská a skromná komunikace s publikem.
Na střídmě nasvícenou scénu pak těsně po deváté hodině nastoupil Hansard a velká desetičlenná kapela, tvořená mimo jiné dvěma členy jeho letité formace The Frames, dechovou sekcí a smyčcovým triem. Od prvního songu Grace Beneath the Pines zpívaného bez mikrofonu však bylo evidentní, že Hansard se velkým zvukem nesnaží nic zakrýt, ale pouze dobarvuje svůj intenzivní, autentický a charismatický projev. Je totiž někým, kdo v sobě spojuje všechny stereotypní charakteristiky sympatického irského barda: zrzavým a bodrým vousáčem pějícím balady o přátelství či popíjení a schopným v pražském divadle během pár minut navodit atmosféru dublinské krčmy.
Stejně jako před ním Irglová sahal i on pro písně do různých období své kariéry. Nevynechal buskerské začátky v ulicích rodného Dublinu, tvorbu kapel The Frames a The Swell Season, ani sólovou tvorbu. Původ či okolnosti vzniku každé písně osvětlil milou historkou, případně ji, jak je jeho zvykem, někomu věnoval – otci, příteli či všem buskerům právě hrající v pražských ulicích.
Ač melodie Hansardových písní trochu splývají, jejich atmosféru odlišují důvtipná aranžmá. Ta jsou jednou z kategorie folk-rocku, jindy zas evokují irskou lidovou hudbu, britský pop, funky nebo je okoření jazzový saxofon. Skvěle sehraná kapela dokáže vytvořit neuvěřitelný tlak a v dalším okamžiku střihem skočit do té nejintimnější balady. Podobnost skladeb Hansard bohatě kompenzuje svým strhujícím projevem, který byl pravděpodobně umocněn lokalitou koncertu. Na Čechy má totiž Hansard díky dřívějším vztahu s Irglovou pěkné vzpomínky.
Oba hlavní protagonisté jsou na současné hudební scéně jedineční zejména svou životní cestou, která se odráží ve všech aspektech jejich tvorby. Úctyhodné postavení si vybudovali bez výrazné pomoci producentských týmů a o to více si ho váží. Je skvělé vidět, že i po tolika úspěších zůstávají stále sami sebou.
