Team se pódiu vyprodané O2 areny objevil ve tři čtvrtě na devět s hitem Óda (na tie cesty po tele) a v podstatě hned od prvních tónů fanoušci tleskali s rukama nad hlavou a zpívali refrény. Ale také od začátku bylo zřejmé, že skupina zvukově nestačí tak velkému prostoru, jako je největší multifunkční hala v Česku. Navíc došlo i k poměrně dlouhému pískavému vazbení mikrofonu.
Slováci nedokázali vytvořit hutný a kvalitní zvuk známý třeba z koncertů tuzemských kapel Kryštof, Lucie nebo Kabát.
První hodinu jako by koncertu nešel nahodit řetěz. Plynulý chod narušovaly výrazné změny tempa a zpěvákovy dlouhé, i když vtipné promluvy mezi písničkami. Habera se představil jako lídr, kterého Teamu může závidět jakákoliv tuzemská skupina. Sálala z něj jistota, kterou získal jak letitými zkušenostmi s živým hraním, tak porotcováním v televizních přímých přenosech talentových soutěží.
Ať už mluvil o dětech, partnerce, nebo potřeboval podpořit prodej merchandisingu, případně upozornit na svůj účet na Instagramu, vždy svůj monolog proložil vtipem, který vyvolával salvy smíchu v publiku. I svou pozici rockové hvězdy shodil příběhem o tom, jak ho partnerka Daniela Peštová doma úkoluje, aby šel nakoupit do supermarketu. Možná by v mezičase před dalším turné mohl uvažovat o uplatnění jako herec ve stand-up comedy.
Sympatické také bylo, že Habera si opravdu všímal dění v publiku a párkrát promluvil ke konkrétním lidem. Navíc několikrát změnil zavedené zvyklosti: Nejprve když si všiml, že po třetí písničce pořadatelé vyhánějí fotografy z řad novinářů, tak povolil, ať zůstanou, chtějí-li, a poté se slovy: "Myslíš, že mě chtějí zabít?" odvolal do kouta statickou ochranku dozorující nad skákajícím publikem.
Ačkoliv v první polovině byly zábavnější řečnické výstupy, z hudby lidé nejvíce reagovali na pomalejší Severanku a Boli sme raz milovaní, kterou Habera vystřihl sám s kytarou a obrovskou podporou téměř sedmnácti tisíc diváků. Poté přišel na řadu hit Nároční z roku 1988 a koncert získal hned živější atmosféru. Tempo se zrychlilo, pauzy mezi skladbami se zkrátily, ze sedadel se zvedli i sedící posluchači a většina z nich vydržela na nohou až do posledního přídavku Reklama na ticho.
Před koncertem bylo zajímavé tipovat, jaké publikum na Slováky přijde. Budou to Haberovi příznivci ze Superstar, nebo původní fanoušci, kteří pamatují zlaté období Teamu v devadesátých letech? Těch druhých nakonec bylo mnohem víc, ale i to zpěvák vtipně glosoval.
I když dvouhodinová show trpěla několika nedostatky, Teamu se podařilo splnit cíle, které si zadal. Obšťastnil nejen mnohatisícové publikum, ale i sebe. Muzikanti oslavu třiatřiceti let od vzniku skupiny pojali hlavně jako vzpomínkovou besídku pro čtyřicátníky.
Posluchači by asi odcházeli nespokojení, kdyby nedošlo na hity Krátke lásky, Je to vo hviezdach nebo Držím ti miesto, ale do celého repertoáru se vešla pouze jediné novinka Viem, čo cítiš. Hodně zpátečnicky působila také scéna a většina videoprojekcí. S tímto přístupem to zakonzervovanému Teamu bude s přehledem stačit i na uspořádání dalšího turné za pár let. Je to ale škoda. Habera a spol. ještě nejsou tak staří, aby museli pouze hibernovat.
