Recenze: Franka Oceana už pop a hity nezajímají. Jeho nová deska je manifest surreálného R&B

Karel Veselý Karel Veselý
24. 8. 2016 11:01
Osmadvacetiletý zpěvák a skladatel Frank Ocean vydal o uplynulém víkendu své druhé album Blonde. „Ocean stvořili něco velmi osobního a osobitého. Něco, co nejspíše nikdo nečekal. Místo popových hitů servíruje manifest surreálného R&B, který je stejně sofistikovaný, jako je neuchopitelný, a který roste s každým poslechem,“ píše v recenzi o jedné z nejočekávanějších desek roku Karel Veselý.
Frank Ocean
Frank Ocean | Foto: Profimedia.cz

Rok 2016 zatím přinesl několik nečekaných odchodů hudebních hvězd (David Bowie, Prince) i překvapivých návratů zdánlivě spících stálic (Radiohead, Kanye West, The Avalanches). Pomalu si zvykáme, že šok a napětí se staly základní veličinou, kolem níž se točí stávající podoba hudebního marketingu.

Fanoušky je třeba držet v napětí, že každou chvíli může přijít něco opravdu velkého, škádlit je na sociálních sítích, nechat je číst mezi řádky, napínat je k prasknutí. Tahle hra ale má své hranice, protože ničí trpělivost není bezedná.

Frank Ocean - Blonde
Frank Ocean - Blonde | Foto: Frank Ocean/Def Jam

Jestli odborníci na hudební marketing budou někdy potřebovat do svých učebnic příklad vyloženě nepovedené kampaně k desce, pak ho aktuálně dostali s novinkou R&B zpěváka Franka Oceana. Vydání pokračovatele kritikou oslavovaného, komerčně úspěšného a v neposlední řadě mimořádně vlivného alba Channel Orange bylo už tolikrát oficiálně ohlášeno a následně zase zrušeno, že když se deska v neděli našeho času konečně objevila v obchodě iTunes a na streamovací službě Apple Music, skoro se až nechtělo věřit, že nahrávka nazvaná Blonde je skutečná.

O studiové desce Franka Oceana, která tehdy ještě nesla název Boys Don't Cry, se mluvilo už od února 2013. Přesnější slovo by ale možná bylo „šuškalo“ – Frank Ocean se světem sporadicky komunikuje přes sociální síť Tumblr, jinak je ale nedostupný a informace o chystané desce prosakovaly jen skrze jeho spolupracovníky.

Když se v únoru objevil po boku Kanye Westa při uvádění alba The Life of Pablo, fanoušci si alespoň oddechli, že Frank je ještě naživu. Třicetivteřinový Frank's Track na zmiňované Kanyeho desce nebo Oceanovy příspěvky na poslední album Jamese Blakea budovaly hype další desce, ale potenciální data vydání se zjevovala a zase mizela v nenávratnu. Nevyšlo to ani na začátku srpna, v den, který oficiálně potvrdila i společnost Apple. Davy naštvaných fanoušků, kteří už prostě přestali věřit, přibývaly. Až konečně o minulém víkendu...

Komplikovaný příběh patálií doprovázející album, jež se nakonec místo Boys Don't Cry jmenuje Blonde, je pro desku zásadnější, než se na první pohled zdá. Frank Ocean má nejspíše se svými fanoušky poněkud komplikovaný vztah (stejně jako se svojí pracovní morálkou) a do nové desky se mu podařilo vetkat všechno napětí a očekávání posledních let i kontrast mezi svojí veřejnou tváří pop hvězdy a realitou. S Blonde se rozhodl fanouškům zase trochu vzdálit a přiživit image plachého génia, který se řídí pouze svojí inspirací.

Až na kost

Oceanova debutová mixtape Nostalgia, Ultra z roku 2011 i o rok mladší první dlouhohrající album Channel Orange si posluchače a kritiku obtočily kolem prstu v podstatě na první poslech. Jeho psychedelické/alternativní R&B vyrůstalo z tradic popu, ať už toho černého (Stevie Wonder, Marvin Gaye), či bílého (Beatles, Coldplay). Ocean využil potenciál hitmakera a jeden čas psal písně pro Beyoncé nebo společný projekt Jay-Zho a Kanye Westa. Jenže pak mu nejspíše došlo, že to není úplně jeho parketa.

Zatímco na Channel Orange fúzoval zvuk dřevního R&B s hiphopovou modernou, na Blonde prezentuje Frank Ocean svůj sound doslova odřený na kost – ve skladbě Solo zpívá do minimalistických varhan, písně Ivy či Self Control natočil jen s kytarou a ve White Ferrari si vystačí s klavírem. Soulové balady, které vždy byly jeho hlavní zbraní, jsou tady osvobozené od aranží a spoléhají se skoro výhradně na jeho hlas. Ten je pořád velmi působivý, jemně zastřený, procítěný, ale nijak neexhibující, byť tentokrát ho překvapivě často noří do zkreslujících studiových efektů. Jako v úvodní skladbě Nikes, která kreslí působivou koláž nálad různými modulacemi svého hlasu.

Že zrovna pětiminutovou vrstevnatou skladbu bez zřejmého refrénu vybral Ocean jako klipový singl, jenž má desku propagovat v médiích, je tak trochu ironie osudu. Jenže ve skutečnosti na desce není nic, co by okamžitě mohlo skočit do žebříčků (jako se to povedlo skladbám Novocane, Swim Good, Thinkin Bout You nebo Lost z minulých desek). Vždyť jen pět ze sedmnácti písní nové desky obsahuje perkuse a bez nich dneska hit neuděláte. Jenže Franka Oceana už pop a hity nezajímají. Jeho ambice míří někam úplně jinam.

Surreálná hudební koláž

Minulé album Channel Orange ohlásilo novou vlnu alternativního R&B a společně s kolegy, jako jsou Miguel, The Weeknd nebo Blood Orange, posunul Frank Ocean tradiční žebříčkový žánr směrem k experimentům a psychedelii, které ale pořád měly hitový potenciál. S Blonde dělá úkrok mimo pop.

Bez hitů na první dobrou je Blonde mnohem více surreálná koláž, sluchátkové album, v němž stojí za to se nimrat při opakovaných posleších. V zdánlivě minimalistických skladbách lze najít spousty zvláštních, dezorientujících zvuků. Ležérnost některých melodií (Ivy, Solo) klame tělem, v Seigfried v podstatě z ničeho vyrostou mohutné smyčce, které aranžoval legendární Bob Ludwig (Led Zepellin, Guns N' Roses), aby uvedly ještě minimalističtější druhou polovinu. V Pretty Sweet se k duelu efektované kytary, elektronických beatů a hlasu přidá v závěru ještě dětský sbor.

Někdy s zdá, že Frank Ocean ani nemá své písně úplně pod kontrolou, nápady mu proplouvají pod prsty a nebo se po minutě zase ponoří do ticha. Skečovitost Blonde je také součástí konceptu desky a odráží roztěkanost doby, kdy klasické lidské vztahy musí soupeřit s virtuální realitou. V jednom ze spojováků vypráví francouzský producent Sebastian příběh své ex-přítelkyně, která se s ním rozešla kvůli tomu, že se s ní nechtěl spřátelit na Facebooku. V textech obecně prosvítá prázdnota moderní existence, kterou se hrdinové písní snaží naplnit drogovým raušem a příležitostným sexem. Mezi tím vším se Frank potácí v zvláštním psychedelickém oparu, z něhož jaksi mimochodem vystupují silné melodie.

V počátku kariéry si Frank Ocean vysloužil srovnání se Steviem Wonderem a platí i po jeho třetí studiové nahrávce. Jen jako kdyby přeskočil během čtyřech let celou Wonderovu hitovou éru a přistál rovnou v druhé polovině sedmdesátých let a jeho nejexperimentálnějším období (Songs in the Key of Life, soundtrack The Life of Plants).

Dalším referenčním bodem je druhá „divná“ polovina Grammy ověnčeného dvojalba Speakerboxxx/The Love Below atlantských OutKast, kde Andre3000 testoval hranice svých autorských možností. Mimochodem, právě jedna polovina OutKast je jediným ze slavných hostů alba Blonde, jehož příspěvek je skutečně rozpoznatelný. V drážkách jsou důmyslně skrytí ještě třeba Beyoncé, Kendrick Lamar, Bon Iver nebo James Blake. Jejich úkolem ale není ukazovat hvězdnou auru, ale pomáhat s dotvářením atmosféry.

Pomalý poslech

Dva dny před vydáním alba Blonde vypustil Frank Ocean na iTunes ještě vizuální album – Endless, které navazovalo na videostream, jež běžel pár dní předtím na jeho webové stránce. V černobílém filmu zde za doprovodu atmosférické hudby vyráběli Frank Ocean s přáteli jakési dřevěné schodiště. Což se vlastně dá brát i jako pěkná metafora celé anabáze jeho druhé studiové desky (ostatně čekání na ní bylo endless = nekonečné).

S trochou pomocí od přátel nakonec Ocean stvořili něco velmi osobního a osobitého. Něco, co nejspíše nikdo nečekal. Místo popových hitů servíruje manifest surreálného R&B, který je stejně sofistikovaný, jako je neuchopitelný, a který roste s každým poslechem. Černé styly se na něm potkávají s bílým rockem (ve dvou písních cituje Beatles) a hlavně duchem hudebních experimentátorů, kteří se nechtějí spokojit se stávajícími formami. K Blonde se vyplatí přistupovat trpělivě a s důvěrou v průvodce zvukovou džunglí. Dlouhé čekání možná bylo součástí mentální přípravy posluchačů na nahrávku, která nás učí pomalému poslouchání.

Hodnocení: 90 %

 

Právě se děje

Další zprávy