Recenze - U2 v záznamu z posledního monstrózního turné balancují mezi kýčem, vlastní nadpozemskostí a intimitou.
Dívám se na nový, v pořadí asi osmý oficiální koncertní film od U2 360° At The Rose Bowl a přes veškerou velkolepost, bezmála stotisícový dav a světelně-obrazové myriády nejsem ničím překvapený.
Ani ne proto, že už jsem si nechal zamotat hlavu jejich turné 360° vloni v Berlíně, ale jednoduše proto, že U2 už hudbou ani pódiovými prezentacemi příliš nepřekvapují. Před lety si na sebe ušili bič přehnaných očekávání a jejich snaha naplnit je jim občas podlamuje nohy. Co by u jiných kapel bylo vizuálně omračující, je pro U2 standard.
Famózní a koncepčně dosud nepřekonaný špektákl ZOO TV z počátku devadesátek s lehkostí uchopil veškeré poklesky popkultury a s nadhledem shazoval i vlastní břemeno ultra-vážné kapely s mesiášským komplexem. Jeho extravagance nastavila koncertní paradigma pro každou skupinu, kterou potká masový úspěch. Zároveň stojí coby výchozí bod všech dalších pódiových kreací U2.
Graffiti ve vesmíru
Málokterá kapela si může dovolit vydávat ke každému turné DVD. Ne kvůli nosnosti nové hudby, ale kvůli možnostem, kterými disponuje. Ovšem U2 můžou leccos. Třeba si nabrnknout přímý přenos z orbity, video vzkaz od Desmonda Tutu a stejně tak obří konstrukci vesmírné stanice - „pařátu" s pohyblivým hroznem obrazovek. Vizím jejich vrchního pódiového designéra Willieho Williamse se meze nekladou. Jenže: jde tu stále ještě v první řadě o hudbu nebo „jen" o fantastickou podívanou?
Koncert z Rose Bowl v Pasadeně už vysílal pro milióny lidí v přímém přenosu You Tube, ale pro domácí užití U2 se stohlavým produkčním týmem koncert pochopitelně ještě vyšperkovali. Vše začíná ve animované kosmické stanici, kde úřaduje staré známé graffiti kosmonauta z dob Achtung Baby. Ostatně U2 používají nejen vizuální reminiscence starších témat rádi.
Žádné novum se nekoná ani co se týče Bonova lety ozkoušených grimas a ostentativního machrování, které nepostrádá patřičnou dávku sebeironie (navíc zpívá Bono jako kanárek; takhle nezněl minimálně patnáct let).
Příliš nového ani bombastického se ale na turné 360° nedělo ani hudebně. Kolikrát už jste viděli U2 hrát One, Until The End Of The World nebo Where The Streets Have No Name?
Právě posledně zmíněná hymna narýsovala model chorálových stadiónových písní, kterými teď útočí třeba Kanaďané Arcade Fire. Zároveň je Where The Streets Have No Name jakýmsi prubířským kamenem každé show U2. Když se povedou Streets, je koncert v suchu. Z jinak očekávatelného výběru skladeb vyčnívá zvonivý The Unforgettable Fire, vášnivý pop Ultra Violet a taneční úprava jinak obyčejné písně I´ll Go Crazy If I Don´t Go Crazy Tonight.
Osvěžující je sledovat, jak dobře fungují v souvislosti s tisíckrát ozkoušenými hity právě nové skladby: Unknown Caller, No Line On The Horizon nebo i problematický singl Get On Your Boots. Snad i kvůli němu nové album celosvětově zarezonovalo dost mizerně v porovnání s jejich předchozí tvorbou.
U2 a „indie"
Už půl roku po vydání desky jakoby se „Horizont" rozplynul. Myslím, že opomíjení No Line On The Horizon ve výročních žebříčcích ale nevypovídá o kvalitě nahrávky. U2 s ní nabrali opět vzdušnosti a lehkosti, které jim vždy tolik slušely a které se třeba na předchozí How To Dismantle An Atomic Bomb vytratily pod poněkud zkostnatělou produkcí. Jenže se špetkou přehánění je znát, že žezlo vyvolených, o kterých se píše i ve většinových médiích, jež jsou aspoň trochu trendy, v posledních letech převzali „indie" hudbeníci.
Pochopitelně, že nadosmrti budeme informováni o tom, kde si Bono nechal chirurgicky opravit povadlá víčka, nebo jestli The Edge věnoval svoji kytaru na pomoc obětem hurikánu. Nabízí se ovšem také následující pohled: U2 byli také vždycky svým způsobem indie - nezávislí.
Většinu své kariéry nemuseli dělat nic, co by jim bylo proti srsti. Jen od poloviny osmdesátek měli vše, na co si vzpomněli. A že si teď zrovna Bono napískal pódium, ze kterého bude každému fanouškovi čelem, je jen dalším stupněm prolamování možností hudebních produkcí v jinak neosobním prostředí stadiónů.
Duplikáty trsátek
U2 chtěli být vždycky svému publiku co nejblíž. Paradoxně si ale zatvrzele hýčkají bariéru, kterou mladé kapely s velkou chutí boří. Status nedotknutelných světových celebrit první třídy chráněných armádou managementu je přesně to, co dnešní mladé publikum nechce.
U2 by možná nebyli tolik oblíbeným terčem indie děcek, kdyby se pokusili tuhle až antikoncepční schránku narušit. Jenže jinak se stojí za stolkem s tričky zpěvákovi, kterého zrovna zkoukla dvoustovka fanoušků, a jinak mega hvězdě, kterou každý večer opěvuje bezmála stotisícový dav.
U2 se v téhle pozici naučili šikovně manévrovat, nicméně z některých jejich cest vstříc vlivným webům jako Pitchfork je znát, že jsou z vývoje trhu, který měli vždy v malíku, poněkud nesví. Asi i proto nabízí mnoho variací aktuálního koncertního DVD. Včetně super deluxe krabice, ve které najdeme bonusový disk se spoustou „sbližovacího" materiálu, duplikáty trsátek, faksimile plánu pódia, blu-ray pro perfekcionisty, pohlednice, knížku nebo sedmipalcový vinyl nové písně Soon.
S DVD (nebo Blu Ray) U2 - 360° At The Rosebowl se dají strávit příjemné oddychové večery, které vás dost možná vyburcují vyrazit na pokračování jejich monstr 360° turné letos v létě. Ale mnohem podstatnější pro U2 bude nové album. O tom se jako obvykle spekuluje už pěkných pár měsíců. Skoro s jistotou už teď víme, že čerství padesátníci nejspíš nepřekvapí jako kdysi s Achtung Baby.
Za tak vysoká nároková měřítka si ovšem můžou jenom sami. Snad kdyby uspořádali koncert ve vesmíru, mohl bych je znovu sledovat se spadlou čelistí jako před lety při ZOO TV. Zatím si vystačme s vesmírnou stanicí, která U2 drží tak tak při zemi.
