reklama
 
 

Recenze: Dekadentní The Weeknd přijal roli popového hitmakera. Konečně je z něj velká hvězda

1. 12. 2016 11:12
Role popového hitmakera není úplně vděčná pozice. Weeknd ale hitparádovou výzvu přijal a z depresivního krále večírků se přerodil v sebevědomého milovníka v rychlém autě. Melancholii si ale ponechal, protože bez ní se dnes asi pop dělat nedá, píše Karel Veselý v recenzi třetí desky kanadského R&B zpěváka, který si říká The Weeknd.

„Každá společnost, která dovolí, aby se lidi jako já a Lou dostali na špici, je už dávno ztracená. Oba jsme pěkně šílení, paranoidní lidé, absolutní zoufalci. Jestli jsme předzvěstí něčeho, pak to určitě nebude nic dobrého,“ prohlašoval v roce 1972 David Bowie na společné tiskové konferenci s Lou Reedem a tenhle slavný citát mě napadl při poslouchání nové desky kanadského R&B zpěváka, který si říká The Weeknd.

Jeho třetí studiový počin Starboy odkazuje na Bowieho už svým názvem, zpěvák a producent Abél Tesfaye aka The Weeknd svoji inspiraci britským chameleonem, který letos opustil naši planetu, nijak neskrývá. Sedí i stylizace do společenského vyvrhela, jakéhosi dekadentního mimoně, který v písních rád tematizuje svoji slávu.

Weekndovo nové album Starboy dokonce provázela i bowieovská změna image – Shodil charakteristické dredy a své staré já teatrálně zabil v působivém klipu k titulní písni. Jistého okysličení se ale dočkala i hudba – temné R&B z předchozích desek infikovaly vlivy osmdesátkového synthpopu, obzvláště chladná dekadence anglické neoromantické vlny Weekndovi učarovala a ve skladbě Secrets sampluje novovlnné hrdiny Tears for Fears a The Romantics. Odosobněný chlad syntetických zvuků se skvěle hodí k jeho stylizaci depresemi sužovaného hédonisty, za kterého se vydává už od samotného počátku své kariéry.

V popu asi nebylo na podzim očekávanější album, než je právě Starboy. A že ho firma Universal vypustila do světa na černý pátek, asi nejlépe svědčí o Weekndově výsostném postavení. V roce 2015 měl hned tři obrovské hity (dva z nich doputovaly na číslo jedna v USA), navíc byl každý z nich trochu jiný – orchestrální balada Earned It ze soundtracku k filmu Padesát odstínů šedi mu udělala jméno v rádiích, halucinační a trapem ovlivněná temnota The Hills bodovala v klubech a jeho vzestup na popová nebesa dovršil popový megahit Can't Feel My Face skládající poctu, anebo rovnou bezuzdně vykrádající odkaz Michaela Jacksona, k němuž má Weeknd ostatně hlasově velmi blízko.

Michael Jackson

Weeknd se zjevil před pěti lety na triu podomácku natočených a na internetu vydaných mixtapeů – House of Balloons, Thursday a Echoes of Silence. Původní anonymitu ale rychle odhodil a s debutem Kiss Land z roku 2013 se někdejší hvězda alternativního R&B zcela otevřela popu. Teprve loňské album Beauty Behind the Madness ale naplnilo naděje, které do něj všichni vkládali – prodaly se ho čtyři miliony kusů a získalo cenu Grammy.

Z Weeknda je teď konečně velká hvězda a novinka Starboy se vůbec nestydí za to, že chce být velkolepým popovým albem se vším všudy. Sevřená atmosféra jednoho žánru z mixtapů je pryč, Weeknd teď míří na různé demografické skupiny, k čemuž mu má pomoci tým spolupracovníků, tentokrát ještě obsáhlejší než na minulé desce.

Osvědčení hitmakeři Max Martin a Diplo prominou, nejvýraznější otisk na albu Starboy určitě zanechali Daft Punk. Titulní skladba, která sloužila jako první singl a zároveň celou desku otevírá, je hutné futuristické electro, které nejspíš nemohl složit nikdo jiný než francouzští roboti. V záplavě uniformního mainstreamu z žebříčků zní Starboy jako dotek zvukové budoucnosti (byť samozřejmě střižený retrofuturismem osmdesátkové taneční hudby). Výborným protipólem titulní skladby je pak druhý příspěvek Daft Punk – náladová balada I Feel It Coming s kořeny v soft rocku, kterou deska končí.

The Weeknd a Daft Punk natočili dva popové podklady, mezi nimi se ale ve stopáži alba Starboy odehrává poněkud schizofrenní představení zpěváka, který by se rád stal novým Michaelem Jacksonem, ale místo jednoho Quincyho Jonese jich potřebuje deset.

Úvod desky je velmi silný – Party Monster je lazerová podívaná s hiphopovými beaty, False Alarm s vykřikovaným refrénem míří až kamsi k dancepunkové zběsilosti a Reminder je silná sebereflexivní balada, v níž rekapituluje poslední bláznivé dva roky. „Právě jsem vyhrál nějakou cenu z dětské show, tím že zpívám o tom jak mi ztvrdnul obličej ze šňupání. Jsem zmetek, nejsem hrdina děcek,“ zpívá. Pocity paranoie, slasti i odcizení se zde míchají s osobitou hudbou, která nemá v dnešním popu konkurenci.

Melancholie a pop

Pak ale přijde trance/houseová vložka Rockin', Secrets s odkazy na osmdesátky a první ze zástupu pomalých skladeb True Colours. Nejsou to vyloženě propadáky, ale opar futuristického popu se pomalu rozplývá. Ani hostující rapeři Kendrick Lamar nebo Future už desku nedokážou znovu úplně nakopnout a druhé polovině stopáže dominuje spíše omyvatelný popový sound švédského superproducenta Maxe Martina. Jeho příspěvky A Lonely Night či Ordinary Life hrají roli vycpávek, které úplně neurazí, ale s původními ambicemi The Weeknda nemají moc společného. Slabší druhou polovinu tak zachrání až zmiňovaná I Feel It Coming, která ale přijde možná až příliš pozdě.

Osmnáct položek na albu docela dobře sedí k nestřídmosti a opulenci, kterou Weeknd vzývá ve svých textech, ale zároveň je to nálož, která se prostě nedá zvládnout bez nadbytečné vaty. I Bowie točil desky s poloviční délkou – a to byl Bowie. Stejně jako Drakeova podobně netrpělivě očekávaná novinka Views z letošního jara i Starboy by si zasloužil redukci v tracklistu. Jenže způsob, jak se dnes počítá žebříčkový dopad desek, naopak velí, aby písniček bylo ve stopáži co nejvíce, protože pak při streamování rychleji naskakují čísla a výsledek je o to impresivnější.

Zatímco druhá hvězda alternativního R&B – Frank Ocean – se na srpnové novince Blode úplně vzdálil od středního proudu, The Weeknd jde zcela opačným směrem a chce hlavně rádiové hity. Z novinky Starboy jich může klidně vyždímat hned několik, škoda že při tom zapomněl na specifika albového formátu.

Jestli chtěl natočit svůj vlastní Thriller, tak novinka se mnohem více podobá třeba Jacksonově desce Dangerous, kde se úzkostlivě snažil zahrát na notu všem svým fanouškům.

Role popového hitmakera není úplně vděčná pozice a i David Bowie s ní docela zápasil. Weeknd ale hitparádovou výzvu přijal a z depresivního krále večírků se přerodil v sebevědomého milovníka v rychlém autě. Melancholii si ale ponechal, protože bez ní se dnes asi pop dělat nedá.

Hodnocení: 80 %

The Weeknd - False Alarm | Video: YouTube

autor: Karel Veselý | 1. 12. 2016 11:12

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama